Sen nebo realita

Vždy, když komunikujete s dětmi, a je prakticky jedno zda jste ajťák, zahradník, řidič, učitelka, …, narazíte na témata, která má dítě promyšlené, popisuje souvisle, věcně a s vědomým důrazem na jsoucno. Děje se to.

Komunikace s dítětem je to nejúžasnější v možném využití slov a jejich významu. Podmínkou však je naslouchání. V pozdějším věku je ta komunikace snazší, otázky typu „existují ještě princezny když teda neexistují strašidla?“, sice zaskočí, ale nejsou neřešitelné. Zajímalo by mě více, kde se vzalo to že neexistují strašidla, v pozdějším věku je to samá rada typu objev svého kostlivce, zvíře či cosi „bytostního“ v nás, a tak dále, a z některých témat opravdu straší. Tedy cosi jako zapomeň a pak v sobě zase objev, protože bubáka z dětství máme prý každý.

V mé zkušenosti to nebylo mnohdy jednoduché ani s mými vrstevníky a mnohými přáteli. Potkal jsem lidi cítící a vnímající tak pro mě přeludné informace, že jsem si to nedokázal ani představit, natož uchopit slova, jimiž hovořili. Přesto jsem poslouchal, protože leckdy to, že já víly nevidím, přece není důvod neexistence světa, kde jsou samozřejmým skutkem pro všechny, asi tak jako je samozřejmé, že si tento web můžu „dneska“ psát i na mobilním telefonu a odkudkoliv. Tyto dva světy se nepopírají. Jen se už spíše nevidí. Teda aspoň ten můj svět už do tohoto druhého světa nevidí. Jsem proto rád, za každé možné nahlédnutí skrze dětská slova.

Dítě mluví jazykem Bardů

Když nasloucháte dítěti, z prvního popisného způsobu komunikace na principu ukaž, se brzy dostanete do světa kolize Copak ty to nevidíš? NE a zůstalo mi to v mnohém do dneška… Takže nepopírám co nevidím, často to tam fakt je…

Jazyk dítěte se vzápětí změní na výpravný, kdy popisuje „vám“ „teď“ o „stalo se“ si „myslí“ že „by bylo“ kdyby „nastalo“ a nakonec podmínka „bude“ související s jiným „bylo“, ale to už říkala kamarádka a tam se už „dělo“ „něco“ příliš „jiného“ …ale zda to fakt bylo nebo se děti bavily a dospěly k příběhové konstrukci nebo je to úvaha nad souvislostmi, kde chybí slova a je potřeba přirovnání…Ne, na to klíč není, je to jazyk Bardů a kreslí myšlenkový obraz.
Takovéto nepublikovatelné příběhy máme už z brzké školky. Naštěstí i naše školka je Ducha přítomného a sama vyzývá rodiče heslem: „Nevěřte svým dětem vše, my jim taky vše nevěříme“. Pro mě je to krásné heslo, kdy není potřeba nic z dětského světa popírat.

Sociální komplikace dětských vztahů v kolektivu, vytváření skupin, vyprávění snů, představ a úvah. Tedy témat, kdy jde obecně o balanc na hraně šíře žiletky, a pokud neznáte ten správný slovník, té skupině ani nerozumíte. Při snaze se dozvědět více máte k dispozici tisíce návodčích otázek, které ale budou vždy prohlédnuty vaším trénovaným dítkem, protože ono ví, že nic nového jen tak nevymyslíte.. leda postoupíte na další úroveň výzvy a toho si samozřejmě všimne. Vaše hra bude příjemně komplikovanější a je potřeba zase objevovat nové souvislosti.

Otázky výsledku „chci vědět víc“ jsou v našich rukách, tedy rodičů, pouze v mladším věku dítek, kdy jsou ochotny vyprávět co se kolem nich děje a jak svět kolem vidí. Měkčí podoba na tento tlak „chci více informací“ je vyprávění příběhu dítěte a tvrdší odpověď je rázu „tati to UŽ nepochopíš“… sakra…

Za tu druhou si UŽ můžeme sami… ta první je nám dána jako možnost…a není potřeba rozeznat zda je to sen nebo realita, v mysli dětí se to děje Teď a kdo by tomu nechtěl být přítomen?