Neklidná včelka
Občas se dějí věci nečekané a člověk se stává součástí vzorce světa v rolích nepředstavitelných…
S hmyzem mám zatím pozitivní zkušenosti ať jde o sršně, čmeláky či včelky. Vlastně s vosami také, kdykoliv to šlo ďobla mě. Ne že by to nějak vadilo, ale opakované užití žihadla důvěrnosti vztahu nepřidá.
Tentokrát to však celé bylo jiné. Z dálky byla slyšet v trávě včelička…
Když jsem ji našel, zmateně přelézala stébla trávy a po pádu dělala stejné kruhy na stejných cestách znovu a znovu. Opravdu ačkoliv, posuďte sami z obrázku, jde o velice silného jedince. Vlastně by z ní mělo zdraví a síla jen prýštit a přesto ji tu pozoruji jak zmateně padá a bzučí nesrozumitelný příběh.
Odsunul jsem se od ní, abych ji nechtíc nezašlápl a díky práci na ni na chvíli zapomněl. Ono naslouchám vlaštovkám a tak, byť výrazný, bzukot z trávy nevyrušil mé myšlenky.
Jenže ta včelka se stále motala na metru čtverečním kolem mě a nešlo ji pozorností nepotkat. Opět jsem splynul se zvuky kolem, kde tvořila dominantu a zaposlouchal jsem se do ní. Zvláštní, ale v tu chvíli mou mysl ovládl pocit paniky, zvláštní pocit obavy. Řekl bych že se bojím o svůj život, ale jak to cítit, když se o sebe nebojím. Mysl v tu chvíli nabízela účelové zařazení, tedy cosi jako obavu z nesplnění cíle, ale nebylo to správné. Ta panika a obava nebyla strach.
S těmito pocity v hlavě jsem tuto včeličku pozoroval a hledal co se děje. Neviděl jsem nic jiného než podivně se pohybující včelku v trávě, co vykazuje známky strašného chaosu. Můj úsudek byl, že je ztracená, že se děje něco co ji ničí a s čím si neporadí.
Nastavil jsem ji čtvrtku papíru na malování aby na něj vylezla. Nastavím ruku v nouzi, ale zde mi to přišlo riziko. Nevím jak hluboce je panikou ovlivněna a riskovat její život přes žihadlo mi přišlo zbytečné. Na papíru se maličko uklidnila, pravděpodobně mne strnule pozorovala a stejně jako já vypadala, že neví co se děje.
V tu chvíli mi také proběhla myšlenka… co blbneš… a včelku jsem pustil k sobě na ruku. Pokud jsem napsal, že se na papíře maličko uklidnila, pak při kontaktu s mou rukou se zcela zastavila a začala si čistit oči a natahovat křídla. Přes vitalitu jsem měl pocit strašné únavy, její sosáček neustále prozkoumával povrch mé kůže a tak jsem si domyslel pocit žízně. Kápnul jsem kapičku vody si na ruku kousíček před ní, ale ustoupila vzad. Poté jsem využil chvíle klidu a vyfotil si ji…
No a co dál. Mno pak jsem jí nabídl slunce, skalku a několik různých nektarových květů. Kdeže však včelka, držela se mě a ve strnulé poloze pozorovala mé pohyby. I když jsem s rukou obstojně manipuloval, včelka byla jak přisátá. Doslova přisátá.
Nevím jak jsem na to přišel, ale vím, že umírala a podvolil jsem se tomu pocitu, že tyto chvíle sdílí se mnou. Pocit otravy. Divné že? Hodně nezvyklé. Přesto jsem ji měl na palci dobrou hodinu a mezitím pracoval ve skleníku, přivazoval vlky rajčat, přesouval květináče a ona stále na palci a semnou. Nakonec jsem vyměkl a požádal ji, aby buď popostoupila výš po ruce na předloktí, obával jsem se totiž jejího pádu do sudu při zalévání, nebo že ji vysadím na okurkový květ.
Nepopovylezla mi po ruce, ačkoliv jsem právě to čekal. Takže jsem palec se včelkou posunul k okurce hadovce a s lehkým zaražením viděl její poslední cestu do žlutého květu o který se stále ještě opíralo slunce.
Podivný životní okamžik podbarvilo následně ještě několik dalších včeliček, které se mi pokoušely přistát na ruce, tam kde byla jejich sestra.
Nikdy nevím přesně co si myslet a váhám zda to byla pravda…