Příběh o čmelácích (Bombus)
Když zhlédnete jakýkoliv dokument o čmelácích, učaruje vás tento druh hmyzu svými dovednostmi, vzorci projevu a systematickou kolektivní pamětí. Tyto druhy hmyzu lze naučit sdílet prostor s člověkem, aniž by bylo nutné se vzájemně omezovat…
Tedy tento pocit máme s našimi čmeláky, kteří u nás bydlí opakovaně již několik let. Možná bydleli, protož letos jsem jim zasáhl do hnízda příliš brzy, ale jak to začalo…
Před mnoha lety jsme na našem domě zateplili podkroví kameninovou vatou zevnitř do krovů. Třetina podkroví nemohla být rekonstruována, protože bylo potřeba nově postavit celý čelní štít domu a vyskládat i nové příčné trámy. Tohoto před rekonstrukčního stavu využili čmeláci. Teda to asi není správný popis, spíše naším nevyužíváním prostoru jsme přehlédli nově ubytované čmeláky v nedodělané vatě.
V tomto prostoru jsem měl zázemí pro solární panely, občas jsem zde rozsvítil a při kontrole baterií narazil na úplně vyčerpané, totálně zaprášené čmeláky. Někteří působili jak na věčné stezce a mnohé už i bez života, Totiž v závěru života hnízda jim nestačil prostor 2 metry a tloušťky vaty 16 centimetrů a provrtali se skrz. Kvůli nedostatku světla pak ti propadlí neměli žádné orientační body a tak podle svého vnitřního kompasu bloudili v otrubách a letitých nánosech prachu. Nejdříve jsem to neviděl a o hnízdu nevěděl, ale počet propadlých čmeláků rostl. Nejdříve jsem je vynášel na papíru až k balkonovým dveřím na druhé straně domu a položil na podlahu s možností dveře podlézt a když tak spadnout do trávy.
Pozoroval jsem je, že lezou za světlem, které jsem si rozsvěcel a pokud to jde, vyhýbají se stínu. Lezou po hraně světla a dělají veliké obkliky, pokud nebyla přímá cesta. Totiž nejdříve ti čmeldové nespolupracovali a dostat je na papír byla spíše honička. Pak ale přišla změna a jakmile se kdekoliv v cestě objevil bílý papír, zamířili čmeláci k němu. Předpokládám, že některý z navrátilců pak doma v hnízdě vyprávěl a předal informace. Ve chvíli této spolupráce jsem jim nebránil mi vylézt na ruku a rovnou přiznávám, že tohle jsem předtím nikdy nedělal a teprve po tomto přenášení čmeláků jsem si začal všímat hmyzu v mém okolí. Překvapilo mě to, ale o nic nejde… stačí překonat strach z kousnutí, případně žihadla. Obojím čmelák šetří a zdravému člověku jeden neublíží. Za to je možné získat velice osobitý pohled na tohoto tvora. Podle četnosti opakování, kdy pak už stačilo nastavit ruku a čmelda doslova naskočil, měl jsem dojem, že si předávají informace o kontaktu se mnou a reagují vstřícněji s každým navrátilcem. Zároveň došlo k reorganizaci hnízda, protože čmeldů ubývalo. Hnízdo pak velice zřetelně bzučelo a nad vraty byly znát nalétávací dráhy, přesto v podkroví se již spadlí neobjevili.
Pak jsme je měli několik let v rozestavěné verandě, kde se jim velice líbila vata zakrývající teplý sklep. Tohoto výhřevu využívali a vstup do hnízda měl vlet kolem deseti centimetrů. Absolutní nezvyk a sebevědomí v chování. Což se později ukázalo, že je především počtem obyvatel dalšího hnízda. Později jsem zjistil, že kromě několika vrstev kameninové vaty, kde každá měla 16 cm, si vyvrtali díry v jílu a obsadili škvíry i mezi pískovci. Úplné sídliště. Nejzajímavější na tom všem bylo, že jich nikdy nelétalo tolik, aby poutali pozornost nebo budili pocit hrozby. Tiše a neviditelně vytvořili svou množírnu a zdálo se, že tam díky vyhřívanému sklepu královna zazimovává.
Dneska jsem si na tento příběh vzpomněl při cestě kolem bazénu kde ležel na hladině čmelákovitý, s roztaženými křídly a vyvaleným sosáčkem. Zjevně působil, že už to vzdal. Vylovil jsem ho a kvůli bazénové chemii hned přesunul na nektarový květ, aby si otřel sosáček.
Z mé ruky na květ přelezl bez vyzvání a zjevně plný života hledal potravu.
Čmelák je můj první větší hmyzí tvor o kterém si myslím, že je schopen člověka naučit spolupráci o vzájemném prostoru a využití zdrojů.
Sršně nás tolerují ve svém prostoru a chrání nás, pokud neohrožujeme je. Včelky jsou svůj vlastní mozek a i přestože jsou ochotné spolupracovat, věnují se přednostně jiným zájmům. To možná přesněji poznám až budeme mít vlastní včelstva. Vosy, ty nespolupracují nijak a hranici jejich tolerance lze vyjádřit frází „člověče nepřekážej“.
Kdežto proti všem těmto ostatním větším členům hmyzí říše se mi zdá čmelák jako tvor s „více časem“, jako kdyby měl na člověka čas pokud je proč.