Archiv štítku: Sršeň obecná

Sršní průzkum

Sršeň obecná – Sršní průzkum

O tomto čarovném hmyzu jsem již psal v příspěvku Sršeň obecná a kdo jste četl, možná vás zarazilo, že informace jsou krapet jiné než běžně slýcháte. Sršeň obecná je natolik si vědomá své hmyzí dominance, že lze o ní hovořit v tónu dobrých sousedských vztahů….

Pokračování textu Sršní průzkum

Sršeň obecná (Vespa crabro)

Sršeň obecná (Vespa crabro)

Jednu sezónu jsme dostali možnost mít dokonce naše Sršně.

Jejich královna si vybrala starou dutinu v ořešáku, která každoročně zarůstá trsem měkkých chorošů.

Měkký choroš v ořešáku - foto Josef Mareyi
Měkký choroš v ořešáku

Mohli jsme si tak potvrdit, že jde o tvory vědomé si své dominance a člověka převážně ignorují až tolerují. Ve vstupu hnízda bylo vždy minimálně pět macatých kusů a v nejbližším okolí několik jednočlenných hlídek. Na nás sršně nereagovaly ani zblízka, pouze ve vstupu vykouklo více hlaviček.

Sršní vstup do hnízda v dutém ořešáku - foto Josef Mareyi
Sršní vstup do hnízda v dutém ořešáku

Pozorováním se mi zdálo, že pracují ve třech jasněji rozeznatelných perimetrech a několika výškových hladinách. V nejbližším perimetru od hnízda probíhala častá výměna jedinců s hnízdem a jejich činnost hlídkování byla popsatelná slovy načuchávat okolí. V hladině kolem tří metrů a v koruně to bylo intenzivnější křižování, chvílemi budící pocit výhrůžky ptákům hnízdícím v dutinách ořešáku výš.
V perimetru naší zahrady lítaly sršně vždy samy a jen sem tam bylo možné vidět dvoučlenné hlídky, které v prostoru zahrady nabírají výšku a mizí daleko v obzoru.

Navzájem jsme si prostorem potřeb nekonkurovali ani na ovocných dřevinách. Třešeň je nezajímala, meruňky taky ne, na jabloni měly vrchní patro koruny a na hrušni špičky několika větví.
Stačilo jim to a víc se asi doživovaly v okolí.

Mít sršně značí nebýt obtěžován vosami, kterým sršně vyčistí všechna hnízda v okolí a za to vršky stromů jako výpalné stojí.

Absurdity komunikace IV. Vše je příběh a proto se to stalo

Vše je příběh a proto se to stalo

Když nasloucháte jazyku Bardů, je naplněna vaše mysl i Duše.

Stejně tak i příběhy dětí naplní mysl a zahřejí u srdce. Jednoznačně dělá chybu ten, kdo příběh zastavuje. Všichni ostatní máme malou šanci mít možnost.

Není to tak dávno co sedím s kamarádem a ten po chvíli ošívání povídá: Hele Jozef náš mladej říkal, že jste sázeli Trolly. První asociace byla na ten slabší kreslený příběh Trollové, hezčí na trolly z Ledového království, ale kamarád měl zjevně na mysli něco jiného a v blesku mi vypověděl o co jde. V tu ránu mi praskaly koutky a kdo by mě viděl musel by nabýt pocitu mé odklápěcí hlavy. Smál jsem se strašně a jestli ten Troll nevylezl tenkrát, tak teď už se určitě trolí ze země ven…

Sázení Trollů

Miluji příběhy a asociace. Když má takový příběh energii, vyvolává další a další možnosti rozšíření a stáčení výpravné linie. Když mi jednou dcerka povídá… tati potřebujeme Trolla. Nenapadlo mě nejdříve „na co“, ale kde ho teda seženeme a že na co se doptám, podle obtížnosti Trolla sehnat…hm, sehnat Trolla není jednoduché v dnešní době, ale příběhy o nich vypráví. Jedním z těch potřebných je série o Zeměploše. A kdo jste četl, víte že získat Trolla není tak nesnadné. Potřebujete kámen, místo kam a vědět, že Trollové milují mosty, kradou slepice, slunce není jejich kamarád a tak je lepší stín a sloužit nebudou. Pokud ano, je to už spíše jak z pražské Legendy o golemovi, mohutná masa síly, ale chytrosti ani za mák. Takže žádné úkoly a využívání. Výsledek je vždy pohroma. Oproti tomu je známo Trollí zaujetí. Ahááá, tedy sázet s určitým cílem, jehož vysvětlení je jednoznačné. Hmm, uvažuji, co dát Trollovi do správy Maliniště za mostkem… Co kdyby do něj mohl Maliník hučet „jak do Trolla“, maximálně ztuhne… a je to… máme místo, máme účel a máme příběh … Dneska máme zasazeného Trolla. Přiznávám, že jsem ho neviděl, ani nevím zda se to stalo, ale Maliníku je dobře a Trolla znají i kamarádi…

Skřítek a jeho domeček

Druhý zásadnější příběh byl vzkaz pro mě osobně…
Jdeme zahradou a dcera povídá…tati mám ti říct … Skřítek chce abys mu opravil domeček…Nepanikařím a hledám dětské stavby, kterým bych mohl pomoci…Nic…Ne tati támhle…Co mám vidět? No tady… podívej skřítek říká, že mu máš konečně opravit domeček. Sakra, říkám si, tak z toho logicky nevybruslím…Josef co víš o skřítcích, NIC, sakra, samí trpaslíci…HA! co skřet? Třeba nejsou jen ti jako v trilogii Pána prstenů… Vědoucně říkám…Jo takhle, ty myslíš tohohle jak žije mezi kořeny… ANO zní odpověď v zářících očích… Ptám se, proč vylézá ven, když mu má být dobře dole… No to máš spravit TY, musíš mu opravit domeček. Chápete? Já moc ne .. ale najednou mi to blesklo hlavou … ppproč pppak to dděláš pppotvůrko pppodivná … HA! podruhé … na co že to koukám? SAKRA…. Dcera mi ukazuje Lísku Tureckou a Dřín, které oba spálilo letní horko a mají na mále, pár posledních lístečků a slabá vláha…špatný kořenový bal a rozbitý domeček… zalil jsem stromy a od dcery slyšel děkuji ti tati za něj, už zase zalezl domu. Akorát mě tehdy napadlo, zda bych se neměl starat o zahradu pečlivěji aby mi nemusela posílat posly…

A jak to tak bývá, třetí příběh je ten … no posuďte sami…

Byla sobota, už byl večer, dělal jsem druhou fázi Nilu (pochozí skalka se závlahovým korytem) a vidím Sršni jak leze po záhonu… Říkám si, čím jsem hněvnul naše krále hmyzu, že jde na mě tak záludně. Koukám na něj a on mě nepozoruje. Situace mi v mysli připomněla starší situaci se čmeláky, které jsem přenášel na ruce z baráku. Zaostřím na něj, protože mám pocit chybného průběhu a vidím, že má ulomené křídlo. Běžel tam, kde ještě svítilo slunce, po hraně stínu, pečlivě přelézal zákoutí netkané textilie a zjevně před stínem utíkal. Jdu k němu a povídám… Kámo to je zlý, to křídlo nemáš. Jak ti můžu pomoci, co pro tebe můžu udělat….odpověď nečekaje… „Chci ještě vidět Slunce“ ve mě zazněl hlas, který by si tónem a důrazem zadal i s Danielem Landou … Říkám ok, nastup si a  podávám mu zahradnickou lopatku… a on změnil směr a nastoupil… zvedám ho a nesu k ořešáku, kde mají ten rok Sršně hnízdo. On postoupil k mé ruce svírající rukojeť lopatky, tělem mi proběhla vlna instinktivního strachu, kterou jsem potlačil, a říkám mu… kámo i když tě nesu, já se tě bojím, nevím jestli si rozumíme a já mám strach z obodání…. otočil se a odstoupil dál od mé ruky… donesl jsem ho k ořešáku a lopatku ve výši hlavy přiložil ke kmeni. Slezl a pak jsem už jen viděl jak míjí vstup do hnízda a utíká nahoru do koruny, aby ještě stihnul západ Slunce.
Ještě že mi nepoděkoval, takto můžu tvrdit, že se mi to jenom zdálo…