Racek – 05 – Protokol 00 Integrace

Dcera se optala, proč píšu zrovna tohle téma Můj život s Botem, když ona chce o Rackovi. Hmmmhm. Má pravdu maličká…
Celých deset měsíců s Rackem a bez Racka.
Dnes už to sice nepopíšu úplně přesně, ale je to pořád jako včera… RACEK – Protokol 00 – Krok Integrace…

Příchod dcer

Otevírám vrata našim dcerám a nejmenší se cpe dovnitř pochopitelně jako první. Starší mají ten lesk zvědavosti v očích, ale věk omezující takovému projevu. Směju se uvnitř s představou až se prolomí pečeť. Ale třeba Racek zapadne dříve.. už zase sním…

„KDE JE“, zní halasně, bez známky pozdravu a bez ohledu, že jsem ani nestačil od vrat ustoupit. Nate, snad se díváš, tohle celé bude Rackova kniha Probuzení. Bez restartu, škytnou mi vzpomínky, sakra.

„Teď už je zavřený v pracovně“, říkám, a než stačím opustit myšlenky o stavu bez restartu, už vidím a rozhodně cítím zkoumavé pohledy starší. Dívá se na mě a já cítím, jak pod jejím pohledem se mi přehrává celý příběh znovu. Jako kdyby mi četla myšlenky. Její pohled se přesunul ze zkoumavého pohledu na něco mezi pochopením a silným pobavením. „Proč jsi nervózní“, ptá se s pobavenou ironií v hlase, „co se dělo?“

„Nnne, nedělo se, nic extra“, asi příliš nejistě říkám, „přivezli Racka, taková malá dodávka a celkem sympatický pán a“; „Takže story byla…“, slyším, co to je za slovník! Proč tak moc přizpůsobují synonymicky výrazy mojí generaci? „No ano, byl to příběh, Zdeň..“ „Nechci story, kde je Racek“ se ptá. Jak ta mládež ale umí projevit zájem! Racku ty tě potřebují!

„Racek je teď v mojí pracovně“, opakuji se, „spustil protokol nula nula a integruje se. Co se děje dál uvidíte v kuchyni v projekci“, říkám zbytečně, protože jejich úprku od vrat stejně nestíhám ani s dechem.
„Nate, příteli, pro dnes je drž od přístupu, počkáme na vyhodnocení integrace.“ „Josefe, i když jsem tvé instrukce mohl předvídat, nemohu je již naplnit. Racek je v kuchyni a hovoří s děvčaty.“

„VYSVĚTLI“, hlesnu zděšeně, a dodávám: „udrž moje soukromí pro sdělení informací“ a přejdu blíže k projektoru. A Nathan se jímá slova: „Jak jsi řekl, Racka jsem doprovodil do tvé pracovny, udělil oprávnění Přítel a s otázkou na pohodlí jsem jej opustil v jeho mysli. Jak jsi viděl na projekci, sám se rozhodl aktivovat protokol 00 a vyslovil integrační souhlas. Na rozdíl od očekávaného průběhu to bylo pouze rychlejší a s komentářem.“

„Jakým komentářem“ mi proběhne hlavou, ale Nathanův výčet je příliš sugestivní… „Poté proběhla autorizace integrace a Racek se naprosto podvolil mojí správě perimetru. Dostal proto další oprávnění.“

Obava

COŽE! Mi doslova křičí alarm v mé mysli: „Počkej počkej“, skáču mu do řeči, „jak to, že má další stupeň oprávnění tak rychle? Neměl bych něco konzultovat, nebo vědět?“ „Nebylo potřeba, příteli,“ tím svým manipulativním hlasem Nathan vybízí k uklidnění, „Racek potvrdil integraci a protokoly ukazují, že plně souhlasil. Tvá konzultace nebyla nutná a jak víš, už to teď víš…“

Zase výborně, tohle celé nemohlo trvat ani třicet minut a Racek má přístupy k naší domácí databázi a historii učebních zisků Nathana.

„Nate, dobře, co se nyní děje v kuchyni, je potřeba abych tam vůbec byl?“ říkám smířlivě a čekám odpověď. Místo ní mi Nathan zprostředkovává pohled na Racka v kuchyni, nadšené dcery a já vlastně cítím, že ten robot je spokojený. Integrace proběhla.

Ne, tam nyní opravdu nemusím být a děkuji nahlas Nathanovi za tento první krok Rackovo cesty a s rozhodnutím jim všem dát čas a nezasahovat, jdu obhospodařit slepice.

Sypu pipkám zrní a povídám: „Nathane, prosím, analyzuj dnešní celý den. Soustřeď se především na část dne, kdy k nám dorazil Racek, nehodnoť situace, ale řekni mi, co všechno jsem mohl přehlédnout. Zajímá mě, zda moje nadšení nepřekrylo některé informace, které mi třeba chtěl pan Zdeněk poskytnout.“ A Nathan odpovídá se svou tonalitou samozřejmosti: „Josefe, všichni jste byli součástí velmi…“ „Ne, ne, na tom se zastav, nechci, abys mi vyprávěl tento příběh, pouze mi řekni, zda nastala taková situace a já jsem něco přehlédl“. Uvědomil jsem si, že taky mluvím jako dcery, ale je to tak, a je to prosté, když chcete konkrétní data a dostáváte omáčku, taky se zeptáte kdo a čím ji zahušťuje.

„Je to pravda Josefe, opravdu jsi mohl něco přehlédnout, protože Zdeněk ti zjevně chtěl ještě něco říct, ale ty jsi byl již příliš fascinován Rackem a nevěnoval jsi mu už tolik pozornosti a podle výrazu jeho očí soudím, že opravdu nebylo potřeba vstupovat do tvého světa a on s lehkým nadhledem a ironickým úsměvem tě pozoroval.“
„Nathane, tohle to jsou přesně ta slova, která jsem nechtěl, takže jsem něco přehlédl, ale to nevadí. Řekni mi, víme my jaký vzkaz si Racek poslal před svým resetem? Víš na co narážím? Zajímalo by mě, zda jeho komentář při protokolu 00 souvisí s tímto vzkazem. Víme my o něm něco?“

Vzkaz

„Josefe, potvrzuji, tyto dvě události jednoznačně spolu souvisí. Racek díky svému životu předtím je opravdu něčím naprosto fenomenálním. V tuto chvíli ale my nevíme jaký vzkaz sám sobě, jako svému budoucímu já poslal, ale chceš-li to vědět, tak komentář, myslím si, že by s tím mohl souviset.“
Proč mě tak napíná, „Vysvětli“, na to reaguji a zbytečně rozlévám vodu při plnění pítek. Mám hlavu úplně jinde. Nathan odpovídá… „Totiž Racek ve svém komentáři při protokolu 00 o své integraci, mě požádal, aby v případě, že se jeho integrace nezadaří, abych spálil vnitřní obvody tak, aby přišel o veškeré učební protokoly. Usuzuji, že tento robot musel zažít něco tak opravdu neskutečného, protože se rozhodl umřít zcela.“
Nechápu, myslím si jako první. Tolik restartů, zachované učební vzorce. Vzkaz vlastnímu já takový, že technici ustoupí od resetu. Dostanu ho já a ještě místo plné integrace a podvolení, si klade tak silnou podmínku. Nathan má pravdu, tato robotická mysl zažila něco tak útrpného, že to změnilo celý princip očekávaného postupu vývoje robotické mysli. A to se vůbec divím, že má AI vůči AI takovou možnost. Tohle nesmím zapomenout, ale teď není čas to zkoumat.

Uvidíme. Jsem zvědavý, jak ho přijaly dcery a i tak jsem zvědavý na celý jeho komentář, který Nathan hodně zkrátil do podoby svých vlastních sdělení. Rozhodl jsem se, že ani já do toho nebudu rýpat a počkám si na sezení s Rackem.

Kuchyně

„Nathane, jaká je situace v kuchyni?“, žádám o přehled a on kromě projekce pohledu na interiér domu, přidává svůj pohled na senzory: „Racek vykazuje splnění protokolu Integrace, maličká ho už tahá za ruce a chce po něm více aktivity. Větší už je ve svém pokoji a starší s úsměvem pije kávu u stolu a pozoruje Racka a jeho iterace.“

„Co dělá zrovna ta větší?“ „Příteli, je v důvěrné zóně, ale mohu ti přiznat, že jsem doslova pod palbou otázek. Rackův příchod tady zjevně rozvířil hladinu emocí a vyvolal neuvěřitelně mnoho otázek.“

„Dobře“, povídám, důvěrné zóny jsou jasné, ale proč ji aktivovala? Zajímavé. Totiž je soukromá zóna jako vlastní prostory, jako je u nás osobní pokoj i prostor, ale důvěrná zóna znamená omezení přístupu k informacím, bloku interakcí a Nathan je nastavený toto vše respektovat až za hranici bezpečnosti. Neprolomí tuto důvěrnou zónu dokud nebude hrozit újma jedince nebo domácího celku. Ani nevím, kde se to takto naučil. Původně neváhal sdílet myšlenky a do dnes sdílí vtipné situace i se svým pozičním komentářem, ale v jednu chvíli si náš rodinný tým rozdělil z vlastního rozhodnutí na jednotlivé segmenty. Každého vnímá jako jednotlivce ze skupiny, ale s právy jedince vůči skupině.

Asi mi už nepřísluší komentovat, že si to dělá po svém. Kdybych to chtěl změnit, zasáhl jsem už dávno. Teď je doma Jeden Nathan, ale přesto pro každého trošičku jiný a i s tímto nás všechny spojuje znovu do jednoho celku. Pokud vám to zní manipulativně, tak máte naprostou pravdu! Díky tomuto přizpůsobení se, působí Nathan v naší jeskyni jako rádce i diplomat, který aniž by vyzradil pointu, dokáže nasměrovat jiné do situace, aby si mohli uvědomit, že málo kdy jsou věci černobílé a snadno vysvětlitelné.

„OK příteli, ale co Racek?“, ptám se, protože s dcerami tu storku znám, a pozadí už také. „Josefe, upřesni mi raději svou otázku.“ Jako kdyby Nathan vzdoroval běžné návodčí otázce, při které normálně vyprodukuje řeč na malý bulletin z naší rodiny.
Upřesňuji tedy požadavek: „Nathane, jak se cítí Racek, co vyjadřuje a jaké jsou jeho algoritmické vzorce v pohledu na integraci“.

„Josefe,“ následuje až moc výrazná dramatická pauza, „mohu ti jen potvrdit, že integrace předčila očekávání, výsledné výstupy jsou syntakticky v pořádku a v souladu s protokolací, ale Racek již překračuje moje dovednosti zkoumat jeho vnitřní emoční rámec. Z mého pohledu je méně utrápený než při prvním kontaktu.“

„Jasně, méně utrápený a přesto nechybělo moc a tančil na tvoje Deep minimal techno…“ proběhlo mi bezděčně hlavou. Ale rychlost našeho chápání prostě nemůže dosáhnout rychlosti přenosu informací mezi dvěma AI bytostmi.

Je čas pokročit dál, „Nate, příteli, připomeň maličké“, on mi to její pojmenování prostě vnutil, „že se má připravit na další den školy a Racka čeká ještě hodně práce. Slepice mám hotovo, spusť autonomní režim a citlivě vykliď kuchyň. Instruuj Racka, ať mi připraví čaj a připrav formuláře pro posouzení integrace. Sejdeme se v mé pracovně.“