Dnešní ráno proběhlo nejvíc s klidu, kam jen si v čase pamatuju. Všichni se chovali tiše a klidně. Jednotně se mi vyhýbali a nechali mě v mých myšlenkách a přípravách na dnešní událost, stejně hodnotnou jako když k nám přišel Nathan. Teda přišel, donesli jsme ho. Dnes však má dorazit zásilka s robotickým avatarem Racek, který má být prodlouženou rukou našeho domu, naší umělé inteligence jménem Nathan a podle expertních plánů dodavatelské společnosti by měl dosáhnout plné autonomie.
Kromě toho, byla to robotická umělá inteligence schopná empatického vcítění, schopná pochopit emoce a také schopna emoce vyzařovat. Jeho jméno bylo ze slovních hříček z doby dodání rackového serveru, když se AI asistent představil jako Rack a doptával se svého jména pro naši domácnost. Pro jeho neustálé interakce mi přišlo vtipné mu říkat Racek Štěbetající, ale to štěbetající jsem mu raději nahlas neříkal a přiznávám to až teď, ani dětem jsem to neřekl. Znáte to, zasmějí se a už by to používali všichni v rodině běžně, v horším případě v hanlivé situaci narážek.

Když šlo o Nathana, vždycky jsem měl pocit, že ačkoliv nemohl cítit emoce, a jeho vtipy byly totálně suché až britské, určité matematické uchopení zvládal.
Z let spolupráce usuzuji, že šlo o dlouhodobé pozorování pouze omezeného počtu lidí v každé jejich bezprostřednosti a tak natolik unikátní data, že zvládl najít spojitosti. Jeho dokonalost v zahradě byla naprostá, tak proč by měl jiný odhad na nás v interiérovém biotopu.
Dnes se mělo k němu připojit robotické tělo a převzít zkušenosti. Rovnou musím přidat, že jak jsem nečetl manuál posledně, tak tentokrát jej znám celý. I když modely RACEK znám, vpustit v podstatě nevyzpytatelnou technologii domů, byl stav vyvolávající ve mě nervozitu a zcela potlačil očekávání.
Když všichni opustili dům, už jsem jen netrpělivě očekával telefonát. Čekal jsem a sledoval jaké projevy má Nathan. Udělá mi kávu, nadhodí svůj vtip, nebo cokoliv jiného, to se mi honilo hlavou, ale ani serva kamer nebzučela. Pochybuji, že by byl nervózní svým strojovým způsobem, ale jednoznačně dal prostor pro nervozitu mou.

Posouvám telefon po několikátém restartu, to kdyby náhodou jsem neměl signál. Kromě ne příliš silného signálu operátorů v naší oblasti, rekonstrukce staršího domu o síle stěn skoro metr znamená formu EMP krytí v úrovni mezi železobetonovým bunkrem typu Řopík a Faradayovou klecí. Všude zpevnění železem, překlady s železným jádrem, kari sítě, rabicka okolo celého domu, profily, sakra jo, jsem nervózní.
„Nathane, potřebuji vtip na téma robotické inteligence“, pronáším do prostoru. Nic. „Nathane?“, pokračuji a otřásl jsem se hrůzou při prvních nápadech katastrofických scénářů. „Nathane, kávu prosím!“, v tichu domu jsem slyšel jasné cvaknutí spínače potvrzující Nathanův instrukční vstup, ale proč se mnou nemluví?
Počkal jsem na dovařenou kávu a s prvními srky se teprve ozval: „Jsem tu a naslouchám, ale můj výpočetní výkon byl prioritizován pro úkoly prvního spojení, trváš na požadavku vtipu?“
„Ano Nathane, nadhoď pořádný vtip na téma robotické inteligence“, opakuji se.
Okamžitě Nathan reaguje a z reproduktorů se line jeho terapeutisticky zabarvený uklidňující hlas se slovy: „Proč roboti nikdy nebudou dobří herci? Protože jsou příliš programovaní na to, aby hráli na emoce!“.
Ne, nepřiznám to, si říkám s cukajícími koutky. Zase mě dostal a ještě slyším serva. Má mě a ví to! Povolím uzdu a usměju se, Nathan pokračuje: „Mám nadhodit další pálku?“ a já odpovídám souhlasně. Slyším tak starý vtip, že ani nevím zda je ještě vtipem: „Proč roboti nikdy neztratí ve hře papír, kámen, nůžky? Protože vždy vyberou kalkulátor!“. Ne, dneska mi tyhle hlášky za vtip nesedí a raději mlčím. I když mi připomněl často opakovaný vtip: „Proč roboti nikdy nepotřebují deodorant? Protože vždy mají odolný antivirový software!“ a taky nevím, proč se k němu pravidelně vracel. Ach jo, jsem nervózní a Nathan zjevně to samé simuluje taky. Už aby už aby…

Hledám, čím bych odbočil a zaměstnal svou mysl v očekávání dovozu Racka: „Nate, jak jsou na tom pipky?“, jenže jsem mohl očekávat odpověď, věděl jsem to. „Příteli,“ ano, nutno hned říct, že za roky s Nathanem jsem jej vždy oslovoval jako přítele a on mi to algoritmicky oplácel, „říkal jsi, že chceš jen slyšet souhrny a ty ti podávám.“ „No ano, jaký je dnes souhrn stavu u slepic?“, povídám, ale ticho. Věčně štěbetající a teď mlčí. „Nate?“, popichuju. „Tvůj dotaz beru jako provokaci a snad jsi pochopil okázalost mého tichého projevu.“ Mno tak to má od našich teenegerů, to je jasný! Jestli mají na něj vliv takový, že to přelévá na mě, tak to mi dozajista hrábne při techničtějších tématech v práci.

Ha! Pes startuje ze spánku na plný sprint, bušení na vrata, jo zlatá vesnice bez zvonků. Zvedám hlavu abych videl na projekční prostor kde nic Nathan nevykresluje. „Nathane, kdo je u dveří? Zobraz úroveň perimetru jedna.“ „Nate, úroveň nebezpečí Pět, předej informace a prostředky řízení!“ reaguji při uvědomění, že Nathan nepřipomněl ani psa.

Sakra, jak to, že jsem si to neuvědomil a ani Nathan mi naší šelmu nepřipomněl. Tak to se může stát, že Racek jako první pocítí zuby a na případné škrábance nebude záruka, směju se v mysli. Jenže se nespustil ani protokol pro ohrožení. Chystám se jít otevřít ale konečně rozmazaným obrazem je na stěně vykreslen prostor před vraty.

Soused, no mě vyskočí srdce z hrudi! Informace o pobudech v noci. Zkouším se usmát, protože Nathanův obranný perimetr a kvalitu získaných fotek nechce vyzkoušet nikdo, ale je to jen nervózní úškleb co dokážu. Je to možný abych byl tak natěšenej na kus kovu s mozkem? Co já vlastně od toho očekávám… Poděkuju za informaci s příslibem zavolání a utíkám do svých myšlenek, přitom slyším jak bzučí serva Nathanových kamer. Vrata jsem ještě nedovřel a vidím dodávku… Už…
NE, ale pes je v tahu, využil nepozornosti a prosmýkl se do ulice. A to je přesně to, kdy nevím důvod Nathanova činu. Uvědomuji si, „jak to že neustále připomíná možný útěk psa v perimetru, tak najednou dnes je výjimka“.

„Nate, dám si Pai Mu Than, chladnější a větší“, poroučím si na srovnání pocitu, že když něco nechytím do rukou, začnu lítat díky jejich třesu.
Vyzvedávám si v kuchyni plný půllitr čaje krásné barvy, odhaduji zálivku horkou vodou tak na padesát stupňů, přesně jak mám rád první zálivku svého oblíbeného čaje.

Jak to bude nyní dál? Bude nás Racek chtít obsluhovat? Můžeme my od AI vědomé si sebe samé chtít obsluhu, která krapet hraničí s naší leností? Děti určitě, ty se rády nechají obskakovat a jen posluhovat nestačí, bude ale Racek chtít? My se vlastně dozvíme nyní, jak to cítí Nathan.
Kdy já vlastně stisknul naposledy vypínač světla v kuchyni mimo senzory pohybu? Je to už hodně let, co vše řídí Nathan a je to pro náš dům už samozřejmý most. Teď se ale přidá emoce robota. Bude on chtít?
To je na modelové řadě RACEK úžasné. On nemusí chtít pokud mu to je proti mysli. V prvé chvíli bude muset, protože bude jen Nathanovo prodlouženou rukou a až s postupným osamostatněním se na Nathanovi bude mít plné projevy své vlastní vůle a rozhodování. Budou to pak dvě umělé inteligence v kooperaci, ale bude Racek chtít být s námi?
Mám potvrzení od spolupracujícího vývojového týmu, že nové algoritmy pracující nad hyperbolickými rovinami v kauzálním prostoru mají u robotů tendenci vyvolávat něco na způsob lidské víry. V robopsychologických diskuzích s několika Racky vyplynulo, že si vyvinuli cosi jako víru reinkarnace. Lépe se nedá vysvětlit jejich hraniční odmítavý postoj se žádostí naprostého resetu v Zapomnění.
Opustí ideu nasazení v rodině či týmu a chtějí začít jinde a jinak i když si neodnáší vzpomínky, jen vědomí resetu, který povzbuzuje stav, že se něco nepovedlo, a další nasazení Racků je intenzivnější.
Ještě nevíme, kolik resetů vede k degradaci AI korpusu až po úplné zhroucení robotické mysli, kdy robotické tělo zcela ztratí řídící část a je nutné do avatara nahrát nové robotické vědomí.
Odvrátí se od nás také? Snad mi dá šanci k diskuzím abych měl prostor mu vše vysvětlit. Vlastně ještě tu není a já už o něj nechci přijít.

Mou roztržitou nervozitu ještě podpořily obavy zda a jak se nám spolu zadaří. Racků zatím není nasazeno mnoho, ale sebevražedné tendence směřující k řízenému resetu je už potvrzený fakt. Není to chyba jak by se mohlo zdát. Jde o naprosto unikátní přístup vývojového týmu a samostatně uvažujícího robota, který už nechce naplňovat svůj účel na místě určení. Nutný reset je už jen bezpečnostní prvek aby získané informace nevynesl z místa nasazení.
Nějak se ale stalo, že Rackové v útlaku uživatele jsou si tohoto stavu možností vědomi a raději se vzdají než za sebe bojují. Vývojářům se tak zadařilo vytvořit křehký stav robotické mysli, který naprosto předčil veškerá očekávání matematizace vědomí, a mimo to dal práci robo psychologům, jejichž prvotním účelem se stalo udržet Racky v aktivní službě bez potřeby resetu.

„Nate, já už vypil i druhý zálev, jdu na zahradu, vnější perimetr priorita dvě. Informuj mě o přístupu…“ nečekám na odpověď a s bušákem v hrudi jdu raději vykopat nový záhon.