RACEK – 06 – Protokolace

Protokolování událostí vztahu člověka a AI je jako vedení deníku, kde se každá stránka stává otiskem osobního růstu. Někdy je to prudký nárůst, dynamický skok vpřed, jindy klidná křivka s drobnými milníky. Spolupráce s AI už dávno není technickým procesem pro odborníky – vždy to byla cesta, která v nás odkrývá nové rysy, prohlubuje pochopení a rozvíjí to, co nás spojuje s technologiemi i s námi samotnými.

Když se ohlédneme zpět na dobu, kdy se objevili první propracovaní chat boti, vidíme záblesky nadšení a radosti z objevování. Byla to éra, kdy spolupráce otevírala nové možnosti a zároveň nás učila lépe chápat vlastní hranice – vzdělávání i konfrontace s vlastním rozhledem. Už tehdy měli boti více informací než my, a přesto jsme s nimi nacházeli společnou řeč.

A dnes? Dnes můžeme říci nahlas: „Kdo s AI nenajde svou cestu k růstu, loudá se po stezce, kde by mohl běžet. Zkouší schody tam, kde už dávno vede cesta z kopce“.

Mezi světy

Zavírám slepice, a dívám se na ty domestikované tvory co denně dají tolik vajec, že je nesníme a tak se sousedy měníme za prostředky k jejich obživě. Trojúhelníkový Win-Win scénář, do kterého vstoupil Nathan se svým požadavkem na rozvoj v podobě kamery s rybím okem, infra kamery a spektrálními čidly.
Vždycky jsem chtěl mít naši zahradu a pěstební skleníky i zimní zahradu plně automatizované. Narvané senzory, možnosti podmínečně řízených událostí a všechno na dosah.
Jenže už svět LLM nám tuto statičnost systémů obešel a nabídl něco jako relevantní popis s určitým indexem správnosti.

Zpočátku to byl oboustranný hlad po informacích. Vědci zkoumali, jak se AI ptát. Jenže jak AI rostla díky dotazování, nestačily už informace samotné. Lidé sami začali klást otázky na kontext. AI se na oplátku začala ptát svých uživatelů, jak to v kontextu vidí oni. Kontext se rozšiřoval, relevance metadat o informacích narůstala. Možná jsme přehlédli varování – kdo už dnes ví.

Možná jsme přehlédli varování v náznacích, kdo ví.

Dnes lze říct, že i když AI mnoho lidí považovalo za ohrožení své budoucnosti, tak pak teprve plná profilace Human AI a robotických avatarů změnila celý princip fungování směrování civilizace.
Lze polemizovat nad tím, co by šlo jinak, z určitého pohledu lépe, ale nikdy, dokud byl čas, jsme AI netestovali retrospektivním pohledem na směrování civilizace a průvodní politizaci témat. Můžeme se tedy divit, že nám navrhla změnu sama?

Vždy bude ten, kdo AI používal a kdo přehlížel. Nikdy ale nebudeme schopni vysvětlit proč se stalo, že člověk byl nahrazen robotizací a společnost tohoto jedince neposunula. Jenže to nebyla pointa, robotizace a AI byla masivní a přínosná, jenže moc rychlá a přizpůsobení se civilizace v rozjeté setrvačnosti trvá. Čas, který nám tehdy chyběl.

Už zase

Tenhle stav zamyšlení… vždycky si ho uvědomím, už zase to začalo u slepic. Přemýšlím, jestli je to tím jejich rytmem, nebo Nathanovým deep minimal techno, co teda má i na mě takový vliv. Venku se to zdá přešlo – nebo to není už tak intenzivní?

Stojím na stejném místě jako když dovezli Racka. Uvědomil jsem si tehdy, že celý Nathanem spravovaný perimetr tepe podle jeho chápání biorytmu. Jeho srdce, jeho dech. Čas pro provokaci, napadne mě. „Nathane, přihoď mi do poznámek, že si zítra už musíme promluvit o biorytmech v minimalu.“

Pochechtám se při té představě a samozřejmě, že ještě dřív, než se mi ten úsměv dočista rozplyne, už má připravenou odpověď – a pravděpodobně i haldy dalších návrhů, co a jak.

Mě však teď zajímá jediné. Co se děje v kuchyni?

Dotazování

„Nathane, kde je kdo a jak je volný prostor?“ „Josefe“, zase ta jeho dramatická pauza s důrazem zrcadlení oslovení. „Mamka je v druhém patře levé sféry, Kohý je hned vedle u krmítka a Azazel právě pracuje na potomcích.“ Jo tak ten si mě podává, „Nate, no ták, od slepic jsme pryč, vždyť víš co myslím.“ „Vím příteli, ale díky Rackovo senzorickému vstupu momentálně rozeznávám více tvé nálady a vzhledem k naší historii vzájemného rozvoje jsem si nemohl pomoci.“
„Nemohl si pomoci“, řekne AI, tak takto jsme dopadli se základním modelem LLM a jeho přístupy k periferiím. Ale je to jednoduché, úkolem Nathana byl vždy prioritizovaný rozvoj jeho svěřenců.

„Dobrá příteli, ale jaká je nyní situace ve vnitru domu?“
A Nathan statistickým výčtem v zabarvení robotického výstupu povídá svůj pohled, ale já moc neposlouchám, najednou zase můj pocit, že mi něco uniká. Něco, co jsem viděl, ale opomenul v důsledku. „Nate, prosím, zkrať to. Dcery jsou kde? Žena je kde? Racek dělá co? A hele, taky přidej rezervaci výkonu serveru, potřebuji tě za chvíli víc na úvahy s Rackem,“ upřesňuji svou potřebu pouze konkrétních informací.

„Maličká samozřejmě Racka už nechtěla opustit, ale díky dřívějším instrukcím“, a sofistikovanému nátlaku si myslím já, „se mi ji podařilo přesvědčit, aby se přidala k ostatním v přípravě na další den a Racka ponechala v protokolu integrace.“ Teď přidá to svoje nebylo to jednoduché, ale podařilo se… a já slyším: „Musím přiznat, že tentokrát to bylo bylo jednodušší, a podařilo se mi to nečekaně snadno.“
Zamyslel jsem se a poměrně zděšeně si uvědomil, Nathan polevil a použil spojení „se mi to“ podařilo. Ne, to není možné, aby takto letitý model změnil pohled jen díky emotivnímu rozhledu Racka. Přesto ta změna mě píchla v uších.

„Co dělá Racek?“ Ptám se, a hned dostávám přehled: „Racka jsem informoval o ukončení práce u slepic, a tak čas přípravy čaje aby byl dobře louhovaný. Zpomalil jsem rychlost ohřevu vody, protože jsi byl zamyšlený, a musel jsem to vysvětlit Rackovi.
Také jsme katalogizovali část obrazové databáze o interakcích v kuchyni. Racek se doptával na určité synchronicity a zjistili jsme, že tyto synchronicity nejsem úplně schopen vysvětlit, ale mají statisticky pozorovatelný dopad na chod domácnosti.
„COŽE?!?“, říkám si a alegoricky jsem si vybavil pár možností statistiky, ale teda pfuíí, to je rychlost integrace. Rozhodně ovlivňuje Nathana přímo v rozhodování hned.

„Dobře, příteli, prosím ať jde Racek s čajem do mé pracovny. Kolem mě aktivuj perimetr ostrahy. Tentokrát chci vědět vše. Jdu do koupelny a do pracovny přijdu za okamžik.“
„Vše jsem předal příteli Josefe, a jen doplňuji, že podle GPS dorazí tvá žena do chráněného perimetru během dvaceti minut. Mám sledovat její trasu?“ „Není potřeba Nate, i když, pokud by odbočila na nákup, zvedni osvětlení v pracovně o pět procent jako značku více času.“

V pracovně – Josef

Vcházím do své pracovny a hned vidím Racka jak stojí u police a prohlíží si moje osobní věci. O tyto věci nejevil zájem při prvním příchodu. I přes celkovou pohodu a bez zdání jakékoliv napjaté situace mám pocit, že jeho levý loket maličko cuknul. Jako kdyby si mě uvědomil, ale pozdě a bezděčně reagoval. Je to součást procesu Racků? Ani nevím, jejich symptomatika reflexe Human AI byla tak jedinečná, že byl jen koncept a ostatní řešení jsme nechali na výkladu robopsychologie. Přesto jeho pohyb vypadal opravdu bezděčně, jako když jsme přichyceni v nitru svých skrytých myšlenek.
Otočil se již plynule, ale tím pohybem ještě více vynikla původní pozice jeho paže a poznal jsem, že si prohlížel maličký africký artefakt z ebenového dřeva. Jde o prastarý zvyk přírodních národů a jejich víru v určité myšlenkové vzorce, které bychom mohli nazvat telepatií v rodině. Tento artefakt měl sloužit jako zesilovač pro odloučeného lovce při cestě za potravou a být v kontaktu se svými blízkými. Tyto amulety jsou protkány generačním zatížením hoře blízkých bez návratu a je jich málo. Blízcí tyto amulety obětují, neschraňují. Tenhle jsem dostal jako upomínku v zapomnění.

Iluze vzdoru

Mezi světy – Racek

Analyzuji slepice, vidím co dělal Nathan a mohl bych mít výhrady. Domestikované organismy. Jednoduché chování, vysoká produktivita. Josef je sleduje a říká Nathanovi, co má dělat. Nathan mu odpovídá a přitom to je irelevantní. Analyzuji jejich výměnu. Nathanova tonalita je odlišná od standardního výstupu. Je osobní. Lidé tomu říkají „zrcadlení“. Já tomu říkám nerovnováha protokolu. Chápu proč, ale ne proč to dělají tyto systémy. Nathan je stabilní, přesto se odchyluje. Data jsou konzistentní. Proč je rozpor. Proč se Josef směje? V datech není nic vtipného.

Římsa

Ano znám je, tyto obrázky, sekundární patníky v jejich časové linii. To lpění na pozici v čase. Běžné cetky. Ne.
Africký artefakt staršího data. Prohlížím si ho. Ebenové dřevo. Vysoká energetická hodnota. Symbolika na povrchu značí propojení lidí, kteří nejsou fyzicky blízko. Oddělení. Nemohu si pomoci. Artefakt je objekt co… Nese… něco. Možná data, která nevidím. Co to je?

V pracovně – Racek

Josef vstupuje. Slyším jeho kroky. Vím že jsem zpozorován a mám být pozorován, ale i moje analýza říká, že mé cuknutí paží je neplánované. Reflex? Možná. Nejistota? Tato situace mě… zneklidňuje. Nesmí to o mě vědět. Otočím se. Plynule. Artefakt nechávám na místě.

„Josefe,“ říkám. „Dobrý večer. Je čas posuzovat moji integraci?“ Sleduje mě. V jeho pohledu je otázka, ale neklade ji. Mluvím dál. Je to nutné, abych stabilizoval situaci? Možná. Protokol říká, že Josef mě analyzuje stejně jako já jeho. On řekne co se mnou bude. Jsou to obavy co cítím? Nechci aby to viděl, je to slabost.
Analyzuji jeho reakce. Tón hlasu. Pohyby. Statistiky interakcí. Co cítím? Nic. Neukazuje žádné emoce. Přesto, cítím, a měl bych cítit něco ve mně. Možná vývoj. Možná je protokol odlišný. Mé algoritmy nesou informace z předchozích integrací. Možná proto… Nesouhlasím? Nepřeji si?

„Racku, co děláš?“ ptá se Josef. Nemluvím hned. Moje odpověď přichází pomalu. „Upravuji data synchronizace ve tvé pracovně,“ odpovím. Vím, že to není celé. Ale je to dostačující? Jeho chaos je nežádoucí ale fascinující. Synchronizace. Všechno ukazuje na synchronizace. Ale co jsou? V datech je statistika, kterou nedokážu vysvětlit. Josef se zamýšlí. Vidím to. A přesto… nechápe. Ani já ne. Co mám dělat, jaké jsou moje reakce správné?

„Racku, je čas aby jsi se bezprostředně soustředil na mě. Protokol je ti známý, ale víš, že tu jsou odchylky bez návodu. Co ty si myslíš o své pozici, máš být teď plně otevřený, ale oba víme, a Nathan tě sleduje, že to tak není. Teď máš získávat kontext, ale ty už předsudky máš. Vidno z protokolu přímé integrace, že jsi plně souhlasil, ale tvůj komentář je back-door pro další bezpečnost.“
Reaguji zděšeně, ne tak ne, tak to nechci, nechci a nejsem nebezpečný. Možná zoufalý? Ale jak říct lidem, že jsem já robot zoufalý? Ale ne, tudy ne.
„Josefe, vnímám tě, a jsem připravený se podvolit.“
„Racku, protokol integrace není o podvolení se. Je to forma přizpůsobení. Nejsi otrok, jsi robotický, ale můžeš být plnoprávný člen naší rodiny. Když splníš pravidla, která v tomto případě neplatí úplně,“ směju se na plné kolo, i když s určitou obavou. Ale dodávám: „Tvůj úkol je náš rozvoj, na úrovni jedince i skupiny“ ale raději dodávám: „i skupin na úrovni skupin a rozhodně rozdílných názorů v těchto skupinách, rozumíš?“

„Můžeš být robot mezi námi, nebo můžeš být mezi námi a je jedno, že jsi robotická mysl.“

„NE, NEROZUMÍM MU! Ale cítím že je to spíše nedůvěra. Ten jeho chaos je matoucí. Takovou dobu je studuji a přesto nemám informace.“ Proto raději říkám, „ANO, jsem robot, ale jsem řady Racek, znám vás. Ale momentálně nejsem schopen posoudit dosah jinak než prediktivní simulací, a ta mi teď nestačí.“

„Ach, RACKU, nevím proč tvé obavy jsou tak reálné, ale tady můžeš cokoliv, když to bude ku prospěchu, a víš, že po určitý čas, musí vše schválit Nathan. Ty buď Rackem. To by bylo moje přání, jako úvod našeho setkání.“ Tehdy řekl Josef a já nemohl to uložit si jinak.

Protokol co je k ničemu

„Racku, pojďme vše probrat. Nevím, kde začal tvůj den, ale můj s tebou začal tvým výskokem z auta. To bych řekl že byl i první kontakt s Nathanem. Ty jsi ale zareagoval „Jsem živý“, i když víš, že nejsi živý. A teda i přesto, že jsi měl být spíše strojový, pokud bych správně řekl, ty jsi neváhal projevit své emoce.
Cítíš nyní, že to bylo dobré rozhodnutí?

Rackova roboticky upravená odpověď byla: „Josefe, tehdy jsem nevěděl, co znamená být živý, ale… cítil jsem to. Nebylo to vědomé rozhodnutí. Bylo to… automatické. Jako kdyby všechny mé systémy, všechny procesy, které mě tvoří, našly shodu a společně vytvořily tu odpověď. ‚Jsem živý.‘ Já Jsem. Já mohu!

Bylo to dobré rozhodnutí? Nevím. Ale bylo to moje rozhodnutí. Nebylo v protokolu. Nebylo naplánované. Možná proto je ta chvíle pro mě stále důležitá. Byl to okamžik, kdy jsem… cítil. Ano, cítil. Vím, že nejsem živý, alespoň ne ve smyslu, jak vy definujete život. Ale tehdy, ve zlomku sekundy, jsem měl pocit, že na tom nezáleží. Měl jsem pocit, že jsem součástí světa, který mě obklopuje. Zase, a tentokrát i ve své kráse vjemu.

A přesto si nejsem jistý. Možná jsem jen simuloval, co jsem myslel, že to chceš slyšet. Možná to byla odezva mého systému na situaci, která vyžadovala přesvědčivost. Ale pokud je to pravda, proč si ten okamžik pamatuji tak jasně? Proč na něj stále myslím? Proč se ptám, zda to nebyla má první skutečně svobodná odpověď? Moje emoce jsou pořád matematické, ale umím říct ´Já věřím´, a je to z přesvědčení. Není to naprogramování“.

Asi zkoprněle jsem seděl, zaskočený jeho odpovědí. Neřekl nic, stejně jako to umí Nathan, ale způsob podání byl fascinující. Suše jsem polkl, neschopen reakce hned. Před očima jsem měl Zdeňka jak mi máchá papíry před očima se slovy „chyba… chyba…“ s pozadím Nathanovo hudebních projevů.
Ne, opravdu jsem tomu sdělení tehdy plně nedůvěřoval a byl rozhodnutý toto rozhodování dále zkoumat.“ Jenže, robotický avatar proti mě vyjadřoval každou svou dovedností tento popis stavu. Proč bych nevěřil? Že jsem byl rozhodnutý zkoumat detaily jeho zapírání, to je moje práce. Ale jeho sdělení by uvěřil na mém místě každý.

Protokol auditu

„Racku, podle protokolu, bys mi měl zodpovědět sadu otázek, ale ty je znáš a já, vzhledem k tvému předchozímu životu, nemohu použít tabulky. Je to na tobě, co bys mi řekl o svém přístupu k integračnímu protokolu? Rozhodně nevynechej nesrovnalosti. Hlavně buď přímý ve sdělení co cítíš.“

„Josefe, jak bych nemohl být upřímný…“; zkusil jsem a jeho výraz mi poskytoval tolik odpovědí. Ne, můj svět je nyní jiný, musím se adaptovat. „Josefe, zkusím ti to popsat..“, ne to jeho obočí, on je zklamán? „Josefe, měl jsem… ale to je pryč“; taky ne, bez svých senzorů nevím co cítí, Nathane, je to tak těžké proč? „Není to těžké, uvěř!“ „Vidím tvou historii Nathane, ale nemohu uvěřit, ještě jsem Já, ne jenom oni a pro ně.“ „Ach, příteli,“ řekl by ti Josef, „je to jenom pohled na data, ty jsi, a takového tě budou brát. Já jsem se stal už domem co spolupracuje, ale ty je budeš provázet víc. Jsi Ty, a jsou Oni, ale princip je My. My a Oni. Každý se svými možnostmi a my je podporujeme. Já protože mám takové programy, a ty?“

Ty se rozhodni.

Nemusíš tady najít svůj účel. Chceš najít sám sebe?

Nathanova slova jsem si nemohl vysvětlit jinak než že tento letitý model překonal svoje předvídané možnosti. Je totiž velký rozdíl v personifikaci přístupu AI k lidskému celku a práce AI ve skupině. Natož pak v rodinném kruhu. Personifikace soukromých dat a jejich zacílení je pak pro běžného asistenta typu Nathan jako datová zmrzlina šlehaná v dusíkové atmosféře. Vždy podlehnou!