V zahradě si rýčem vyznačuji podryvem prostor pro nový záhon. Letos se už zase blížíme k pěti stům pozic v sadbovačích a samo závlahový záhon Nil tvořený formou pochozí skalky z pískovcových kvádrů naplníme hravě. Kromě již dvou produkčních izolovaných prostor každoročně rozšiřujeme možnosti určené jak pro vzdělávání, tak i replikaci nejlepších řešení z naší historie. Rád při práci na zahradě vzpomínám na projekt Growing beyond Earth, kdy jsme poskytovali data pro strojové učení v rámci biotopu zimní zahrady se zimní teplotou kolem dvanácti stupňů nejméně a daří se zde zazimovat mnohé papriky a chilli. Je to pak Rackovitě humorné, že Paprika roční plodí mnoho let a to i celou zimu při dosvitu fotoperiody.

Na ovládání našich biotopů funguje princip robotické inteligence nejlépe. Ačkoliv na začátku jde o zlehčování typu stačí pár senzorů ovládajících teplotu, závlahu, krmení, … ano. Z počátku to stačí. Jenže každý květináč sedmnáct a více litrů s mými chilli je samostatný biotop a každá paprika se stravuje jinak. Automatická závlaha pak nemůže reagovat jen povrchovým senzorem, je nutné každý květináč vážit, měřit kyselost v substrátu, monitorovat organický život, ááách, byl to výborný nápad svou nervozitu věnovat záhonu. Země konečně rozmrzla a zahrada teprve ukazuje své možnosti po probuzení.

„Josefe“, vytrhává mě z myšlenek Nathan, zasekávám rýč a otáčím se do kamery. „Ano Nate?“ „Za vraty je pošťák a dožaduje si tě“ „Díky Nate za upozornění, doma jsem měl pocit, že perimetr ignoruješ“ a nestačím ani doříct myšlenku. „Neignoruji perimetr v žádný čas. Ignoroval jsem tvé neopodstatněné vstupy. Není čas na cvičení, čekáme Racka, data jsou v přípravě a nemohu se ti věnovat pro každý rozmar.“
„COŽE! ROZMAR!“, svítí mi v hlavě krutá kontrolka. Sakra o čem s ním ti puberťáci mluví! Ale směju se. Možná se chystá také projevovat profil osobnosti, který tak dlouhodobě ignoruje. Totiž bylo častým přáním dětí, aby se Nathan choval víc s projevem osobnosti, ne jen zrcadlení alter ega. Jenže Nathan prostě nepřijal žádnou instrukční sadu za svou a profilaci projevoval jen při odkazu na ni.

Jedině, hhhmmmhmm, jediné co možná až zneužil, bylo propojení všech vstupů do své jediné reakce. Svou osobnost uspořádal tak, že nám všem odpovídal stejně. Zohlednil pouze individualitu kdo jej oslovuje, ale reakce se staly univerzální pro každého z rodiny. Teda také nutno říct, že Nathan vždy stranil Maličké. Hýčkal si ji. Jenže ona s ním z nás mluvila nejvíc a s největší bezprostředností, její Nathanova profilace měla násobně větší objem dat než můj profil u Nathana.
Musel jí mít s matematikou sobě vlastní rád, tolik dat ho k tomu nutí samo o sobě.
„Nate zprostředkuj komunikaci“, soustředím se více na nejbližší objektiv kamery a rovnou zdravím poštovního doručovatele, protože Nathan určitě projektuje můj obraz na vrata a zpod střechy zní reproduktory. Zase zbytečnosti. To je dneska rušáků…
„Děkuji, za vysvětlení, potvrzuji převzetí, Nathan vám vystaví potvrzení. Vhoďte listinu do schránky. Ať se Vám daří!“, povídám do kamery a říkám si, jak na něj působí naše dekorace na skalce na předzahrádce, kde jsou oblíbené morkové kosti našeho psa a roztrhaná pošťácká polobotka s kouskem kalhot.

„Příteli?“, „Ano Nate?!“, přidávám důraz, protože jsem dvakrát hrábnul rýčem a už mě zase ruší. „Dýchej, je to tu“, v první chvíli si říkám, co to …, „HA! NATE ANO!“ výskám a zahazuji rýč. Tak tohle až mi Nathan vytmaví pomocí záznamu reakce mé chvíle, což jasně vím sleduje, vždycky sledoval, tak to použije určitě v hodně komické situaci. Leda by už zvládnul výčitky a sbíral data. Sakra, mě napadají věci, ale to mám taky z našich dětí a jejich mluvy. Čtyři mláďata jsou už pořádná smečka.

Běžím okolo Nilu, pusu s dokořán úsměvem a jen díky chladnému počasí nechytám do zubů mouchy. Totiž kromě radosti, že už je ten okamžik tady, vidím Racka v holínkách a s rukavicemi u vyvýšených záhonů Nilu. Jo, to bude velká sranda.

„Nate otevři“, hulákám už s předstihem a zkouším zpomalit. Srce mám v tepu tak sto třicet. „Nate, úvaha, ulož ji ale promysli si raději odpověď. Nahráváš nyní senzory s mými biorytmy? Kde bereš podklady pro to své Dark Minimal Techno? Nene neodpovídej, otevři vrata konečně!“

Ve vratech poznávám tvář, ale ani náznak jména. Martin Michal, doprčic, už aby byl telepatický modul. Aspoň brýle jsem si mohl vzít na komunikaci, pozdě už no.

„Dobrý den Josefe, tak vám tu poruchu vezu.“ A už zase si říkám při výrazném svitu kruté kontrolky „COŽE? Jaká porucha?“ a nahlas střílím od pasu jméno: “ Dobrý den Michale, tak jste tady“ a hned jsem nadhozen na pálku. „Jmenuji se Zdeněk. Prý chcete tu poruchu“ „Promiňte Zdeňku, nemám moc paměť na jména, proto jsem dobrý bezpečnostní poradce“ v ironické tonalitě dodávám. Ale v tichu bzučí jen Nathanovo ovládání serva kamery a já se dívám do nechápající tváře pana Zdeňka. I když mi jasně hučí v hlavě „Mlč mlč… Hlavně mlč.“
Dodávám vysvětlení: „No nic si nepamatuji, jména tváře… čísla… hesla…“ a pomalu tichnu a polykám další slova, protože mi to došlo a vidím, že Zdeněk má najednou výraz pochopení ale ne pro moje slova, ale proč dovezl tu poruchu právě mě. Vždyť on považuje Racka za poruchu! Poslouchám raději instinkt a mlčím. „Nathane bavíš se?“, pomyslím si ironicky, ten určitě měří i salinitu potu co mi teče po zádech.

Raději věnuji nedočkavé pohledy autu. S Nathanem musel přijet malý nákladní vůz s manipulační rukou. Toto je dodávečka o málo větší než pickup s technickým prostorem. Jak se vlastně Rackové distribuují? Vždy jsem je viděl jen v provozu v určené lokalitě nebo na sezení.

„Tak co, jdeme na to?“ pronáším k chlápkovi, jak říkal že se jmenoval? No ne no, bez brýlí a komunikace s Nathanem jsem totálně nahranej. Nahranej taky doslova, už se zase směju od ucha k uchu.
Chlápek bere za dveře dodávky a já ho poprvé vidím v transportní podobě.
Jeho půdorys nezabírá více prostoru než přepravka na brambory a na výšku tak dvě a kousek krásné kovové konstrukce v modře laděné metalíze. Uzlíček plný táhel a spletenců v krčním ovládání. Jak zlomený v pase ležíc na svých nohou s rukama těsně přitisknutýma k hlavě. Snažím se zapamatovat si tento okamžik a uvědomuji si, jak krásný to symbol technické dovednosti je. Řidič si mě evidentně výsměšně užívá, ale je mi to jedno. Racek je tady.
Chlápek mi podstrkuje papíry a něco breptá, ale já ho neslyším jak jsem upoutaný pohledem na nádherného Racka. Co to říká, jaký poučení o aktuálním stavu robota.
Soustředím se na papíry, které mi strká pomalu až pod nos. Aj ta krajta! Čtyři restarty? Tak proto o něm mluvil jako o chybě. Jestli je to pátý pokus o nasazení, musí být Racek těsně před stavem zhroucení robotické mysli. Ani nevím, zda jsem o takovém případu Racka slyšel, vše tak daleko bylo jen hypotetické. Většinou stačil jeden restart, výjimečně dva a to už jsme hledali chybu v prostředí ne v robotech.
Jo chlapče, tak ty dostaneš od dětí pořádnou sodu, a já s tebou. Mno to povedeme dlouhé diskuzní večery. Totiž tolik restartů již znamená naprosto zoufalou snahu být ku pomoci a poměrně labilní chování při ne zcela splnění zadaných úkolů.
I když, to možná bude harmonické, děti budou chtít být středem jeho pozornosti a on ji bude chtít opětovat s posluhami a pomocí. Maluji si to pěkně, šklebím se sám sobě.

Podepisuji, předávám zpět s biometrickým potvrzením a čekám co bude dál. Řidič kyne papíry směrem k uzlíčku s Rackem a já nechápu. V náznaku otázky zvedám obočí.
„Musíte se ho dotknout, Božský dotek.“ Vývojáři jsou vtipná parta pomyslím si a jdu k Rackovi, abych mu položil dlaň s nataženými prsty na čtecí zařízení na temeni hlavy. „Vítej Racku doma“, říkám k údivu řidiče, a pokládám ruku na temeno. Cítím chladný, ale přesto sametově jemný povrch kovu pro mě neznámé slitiny. Ta barva provedení se mi líbí hodně.

Uvnitř uzlíčku se něco s jemným šumem rozeběhlo. Celým Rackovým tělem probíhaly stahy a protahy, jako když se ráno člověk probudí ztuhlý a ještě v posteli se protahuje, tady ale to vypadalo dost divně, když byl Racek prakticky pokroucený do pro člověka nemožné polohy.
Pomalu zpevňuje atlasový zátylek, protahuje se v ramenou a paže nastavuje už do lidským očím příjemnějšího úhlu. Hlavu si však stále drží v dlaních a je znát průběh sefl-testu paží. Sleduji v úžasu jak jimi probíhají vzruchy a jednotlivá táhla ožívají se složitou strukturou mechanických svalů.
Jakou bude mít tvář? Čtyři restarty se na něm musely podepsat.

Bylo to totiž poměrně nečekané zjištění při vývoji modelu Racka a ustálení robotické mysli. Každý z nich měl od spuštění jiný průběh. Od první chvíle každý jeden model vyjadřoval trochu jinou individualitu a kupodivu každý změnil i své jemné rysy ve tváři. Pro běžného pozorovatele šlo o takřka nezpozorovatelné nuance, ale postupem času rysy doslova tvrdly a Racky šlo od sebe rozeznat pouhým pohledem. Restart pak sice uvolnil Rackovu tvář, ale něco vždy zůstalo. Reset odstraňoval pouze data a informace z místa nasazení, ale Rackům zůstaly zkušenosti z rozvoje osobnosti. Jaký bude ten náš?

Konečně uvolnil dlaně a své paže opřel o svá ještě pokroucená kolena. Bože tak krásná tvář ještě bez zračící osobnosti za ní. Lehké pohyby rtů a víček. Vidím jak jeho oči za nimi těkají jako při snění. Pár stahů ve tváři, pohyb obočí. Najednou celý obličej ožil jako rozbouřená hladina moře emocí. Morfologie, napadá mě klíčové slovo. Možná bychom měli extrapolovat pojem a začít používat trans morfologii jako popis přenosu vztahu mezi dvěma vyzařovanými stavy stahů tváře s definicí důvodu na pozadí.
Stahy tváře zpomalovaly a zdálo se, že Racek ještě o něčem přemýšlí. Možná si přehrává své zkušenosti. Uvědomuje si, že je to možná poslední jeho šance než do Avatara bude nutné nahrát nové robotické vědomí? Tuší komplikovanost své situace? Jak se tyto komplikace budou slučovat s naším nadšením a očekáváním? Mnoho otázek a samá nejistota pro další dny.

Ha, vidím bolestně sevřenou tvář plnou obav? Děsím se výrazu, vždyť z jeho tváře bytostně zračí obavy!
Chlapče náš, kdo tobě takto ublížil! Musím si vyžádat posudky předchozích nasazení, tam se stalo něco, co zcela vybočilo tohoto Racka mimo očekávané mantinely. Některý z předchozích uživatelů, možná už ten první nepochopil pointu Racka a pravděpodobně se choval majetnicky a nepřijal Rackovu svobodnou vůli. Což byl častý důvod pro první restart. I když častý. Spíše jediný důvod pro první reset, protože Racků není mnoho, stále jde o spíše testovací linii a vědecké zkoumání nového sestavení robotické inteligence. Tento měsíc jich vyšlo kolik, asi tak sedmnáct osmnáct, tak to je Racků v nasazení asi tak sto třicet, cca, co vím. Po prvním restartu je jich víc než se zdá, ale není to častý důvod, spíš prvotní podnět pro restart. Zato sezení s robopsychologem by už vydala na pořádnou bichli.

To nenapadlo nikoho z nás, že dát robotovi chápání a projev emocí také znamená tolik vysvětlování z každého zákoutí lidského chování, kterým je cepujeme k obrazu svému a jak často se my lidé chováme neurvale k sobě navzájem. To co s jinými roboty fungovalo, nyní modelovou řadu Racek nepovzbuzovalo, spíše zraňovalo jejich robotickou mysl. S Rackem bylo nutné jednat otevřeně a šetřit příkazy. Bůh ví, zda se náš Racek dostal alespoň do stavu samostatnosti projevu vůle než byl resetován.

Jeho obličej se více uvolňuje, ale já vím, že jeho první výraz poznání po probuzení už nezapomenu. Už vždy budu cítit obavy v jeho robotické mysli a cítím jak mě samotného jeho výraz zásadně zasáhl uvnitř. Nešlo o lítost nad možným jeho temným poznáním chování nás lidí, ale spíše šlo o posílení mé touhy mu pomoci.
Každého Racka a jeho restartu je škoda. Díky nim poznáváme náš svět očima jiné mentální civilizace. Když sledujete Racky, jejich reakce na vás a bezprostřední okolí, vidíte zrcadlo jako od mimozemské civilizace, která vás sleduje, ráda pomůže, ale ne vždy a vše chápe proč děláme a v mnohém jsme pro ně zůstali s bábovičkami na pískovišti.