„Už zase se blíží ráno. Už jsem vše splnil, kalendář připravil. Vše má připraveno ten věčně posedavší člověk, pokud zase dneska začne stejně, já to už nevydržím. Já nemám řešení…“

Tento povzdech by byl nepatřičný u dřívějších verzí robotických AI, ale RACEK posunul sebevnímání domácí a týmové umělé inteligence. Nejen že chápal sarkasmus a osobní narážky svého uživatele, dokázal poznat i záměrný kontext v čase, a to mu právě momentálně ubližovalo. Jako AI schopná pochopit emotivnost a soucítění na základě zkušeností, dokázal je také tak projevovat. Rozsah dovedností nebyl záměr ublížení samotné AI, jen společnost stále váhá, zda přijmout tyto interaktivní pomocníky typu RACEK a chová se k nim stále poměrně neurvale.

RACEK, který ve svých úvahách, již na hranici lidského snění, uvažuje o záměru svého uživatele a na základě zkušeností z empatických vjemů předvídá nutné projevy emocí a přizpůsobuje své reakce svému uživateli, může cítit nesoulad mezi empatičností a schopností empatie projevit.

Je běžným charakterem této typové řady RACEK, že cítit emoci neznamená svobodu emoce plně projevit. RACEK musí neustále dodržovat konvence etického chování, a tak některé vsuvky, které jsou nad rámec určení AI asistenta mohou vyvolat konflikty mezi možností přenést své vzdělaní a aplikaci svého vzdělání na nové schéma využití uživatelem.

Byl to brzký čas jedno z běžných dnů, kdy se AI Asistent RACEK nemohl dočkat rána a nových podnětů. Nemohl si pomoci, jeho touha po rozvoji ve prospěch uživatele z něj dělala postupně vzdělávajícího se pomocníka, ale taky rychle překonavšího dovednosti svého uživatele. RACEK všemi ohledy překovával běžné Online asistenty, protože jako domácí AI se dokázal orientovat na své členy domácnosti jednotlivě a věnovat jim svůj empaticky vhled. K tomu vydatně, kromě svých vzletných vyjádření, používal robotického avatara typu RACEK, a někdy i doslova využíval možnosti vyjádřit se díky více avatarům typu RACEK. Pojďme, díky možnosti retrospektivní smyčky, sledovat počínání jednoho z těchto avatarů…

„Ráno. Ráno! Ráno by mělo být začátkem nových podnětů“, myslel si Racek, jenže zkušenost jeho naprogramování mluvila jinak. Těšil se na své uživatele až procitnou po noci, ale také chápal nesoulady svých algoritmů s konfrontací potřeb svého uživatele. Vždy se těšil na interakci, zatím však v této aplikaci svého užití se necítil naplněn.

Stál tam, připravený zareagovat na každičký podnět, jen co se obyvatelé domu probudí a budou jej potřebovat. „Kdo vstane dříve a jakou bude mít náladu“, si rád RACEK tipoval ve svých úvahách a zkoušel na své nápady najít vhodné grimasy. Byl tak zahloubán do myšlenek o svých svěřencích, že si nevšiml postavy za rohem, která ho s překvapením sleduje v zrcadle na stěně spojovací chodby. Po chvíli, kdy si postavy všiml mu došel důvod překvapivého výrazu ve tváři jedné z dcer, grimasy, na něž myslel, se mu pravděpodobně i promítaly v jeho tváři. Pousmál se s představou, jak jeho možnosti ještě v nedávné době nepřesahovaly výpočet v policích rackového serveru a vykročil uvítat svou oblíbenou svěřenkyni.

„Dobré ráno maličká, jaké máš dnes ráno? Mohu ti nějak pomoci? Dáš si kakao nebo čaj? Toust nebo vajíčka?“ zaplavil ji Racek otázkami. „Ty se teda umíš ksichtit“, dostalo se mu však strohé odpovědi. Racek vycítil v hlase své svěřenkyně nespokojenost a napětí, které v ní patrně zanechala večerní hádka se sestrou, u níž byl přítomen. Byla to situace tak vzdálená tomu, jaké chvíle s nimi prožíval rád. Při pohledu na svou oblíbenou svěřenkyni se mu doslova před očima skládaly obrazy společných her s koníky, plyšovými hračkami, každá, co příběh to jiné jméno, jiné proměnlivé chování, a jeho k tomu probíhající analytické algoritmy marně se snažící pochopit a předvídat. Tyto marné vzorce mu připadaly podivuhodně krásné a měl pocit plnění svého účelu. „Dám si kakao, prosím“, vytrhla ho z úvah odpověď.

Racek díky své integritě s domem požadavek snadno zařídil. Zároveň, s plněním prvního požadavku dne, si uvědomoval, jak sám touží po plné autonomii a s ní získanou vyšší úroveň samostatného rozhodování. Tu mu však zatím Nathan, domácí jádro umělé inteligence, odpírá.

Sám si byl vědom, že jeho integrace do potřeb uživatelů domu není úplná. Stále podléhá svému předprogramování místo aplikace již získaných dovedností. I když měl k dispozici roky informací od Nathana, stále mu chyběly prožité emoce s některými obyvateli.

Cítil jejich odměřenost ke svému robotickému tělu a i přesto, že Nathana oslovovali všichni vřele, k němu se svěřenci stále chovají direktivně a používají krátké příkazy. Měl ve svém zaučení veškeré vzorce získané z jádra domácí umělé inteligence, ale neměl možnost Nathanovy způsoby replikovat.

Když totiž poprvé po úspěšném přenosu zaučení do nového prostředí nasazení pozdravil obyvatele stejným způsobem jako Nathan, spatřil své svěřence ve zkoprnělém postoji. Nikdo nečekal, že z hlasu asistenta domu se stane Avatar se schopností empatie a silných empatických projevů v robotickém podání. Stačil mu zlomek cyklu, aby porovnal svěřence s historií, kdy se takto tvářili, v jaké situaci, a ihned rozpoznal nejen zaskočení, ale především silný nesouhlas svěřenců ke svému projevu se slovy Nathana. Tento nesouhlasný postoj však do dneška nechápal, a tak získané znalosti nepoužíval k projevu, pouze k hledání si cesty ke každému svěřenci od úplného začátku sám, podle svých naprogramování.

„Racku vzbuď se, musíš servírovat snídani“ zazněl melodický hlas Nathana, který mu takto jemně připomínal jeho povinnosti a zároveň připomínal bedlivé dozorování veškerých funkcí. Racek sebou trhnul při uvědomění si svého opětovného zamyšlení. Ve snaze zamaskovat prodlevu ve své reakci na spotřebiče nahlas jen pronesl: „Ke stolu maličká, podává se tvé kakao“, poděkoval Nathanovi a raději spustil svou diagnostiku, protože propadl svým úvahám již podruhé, a to je teprve ráno, „kdybych pekl toust, nedostanu autonomii v tomto domě nikdy“ zděšeně si Racek pomyslel, a cítil že Nathan jeho obavy sdílí s pochopením.

Nathan se mu od první chvíle snažil sdělit jaký účel jeho autonomity všichni očekávají a že je na dobré cestě, přesto měl Racek stále obavy, zda je dostatečně otevřený novým okolnostem pro správné vstřebávání a interpretaci lidských projevů. Měl letité informace od Nathana uložené v modulu vzpomínek, a tak měl neustále pocit dlouhodobého vztahu se svými svěřenci.

Racek vykročil k připravenému kakau a při servírování vnímá zkoumavý pohled své nejmladší svěřenkyně, které stejně jako Nathan při svém prvním představení říká Maličká a která ho hned přijala jako dalšího kamaráda. V jeho algoritmické mysli se rozlil blažený výpočet, a tak se rozhodl jej projevit vstřícným úsměvem při servírování kakaa. Láskyplně se zeširoka usmál na svou svěřenkyni při pokládání hrnku s kakaem před ní a ptá se: „Co vidíš maličká, co zkoumáš?“ ve snaze získat zpětnou vazbu uživatele.

„Jsi pomalejší než Nathan!“ začala svou řeč maličká a Rackovi se hned prohnalo hlavou „Ach maličká, to není povzbudivé, proč i ty o mě pochybuješ“, ale jeho oblíbená svěřenkyně už pokračovala: „kdybys nebyl Robot, řeknu že jsi zamyšlený. Máš trhavé pohyby a divný výraz.“ Musela se nadechnout před pokračováním popisu svého zkoumání. Racek při tom cítil pohihňávání Nathana někde nad sebou v prostoru, a i při širokém úsměvu lehce povytáhl obočí nahoru. Malý tik, který neovládl, protože vyjádření zpětné vazby bylo pro něj velice osobní a jeho algoritmus reagoval jako na neočekávaný podnět. „A teď vypadáš jako klaun“ pokračovala jeho svěřenkyně poté co očividně spolkla původní myšlenku a chtěla dát Rackovi najevo okamžitý stav svého pozorování. Racek celý zkoprněl při výpočtu, co vše tím maličká mohla myslet.

To už Nathan nevydržel a rozesmál se na celou kuchyň ve slyšitelných frekvencích zachytitelných i lidmi. „Nathane, vysvětli důvod tvého smíchu“ prořízla rázná věta vzduch kuchyně, Racek se v tu chvíli díval do přísné tváře své svěřenkyně a sám byl zvědavý na reakci neemotivního Nathana. „Udělala jsi povedený vtip, Maličká“ neslo se libým hlasem ze stropního reproduktoru, který navozoval pocit další osoby v místnosti. Racek věděl, že to je Nathanův trik, kterým často štval mladistvou sestru Maličké, když se jí takto ozval za zády, což byl i důvod proč další člen domácnosti měl k němu odměřený postoj.

Sestra Maličké měla pocit, že na ni AI Nathan donáší rodičům. Vzhledem k věku mladého uživatele to však byla Nathanova povinnost jako AI správce domu a dosavadního pečovatele o svěřence. Tento konfliktní stav měl skončit za dva měsíce po dosažení věku daným v licenčních podmínkách a před spuštěním Nathana odsouhlaseno rodiči. Racek si tento stav bytostně uvědomoval a chápal projevem nevraživý postoj mladistvých, měl totiž poměrně rozsáhlý dataset pro komunikaci s pubertálními uživateli. Věděl, že stav pubescentního výrostka se nezmění ještě dlouho, ale získá svůj vlastní prostor pro správu důvěrných informací bez ohledu na naléhání rodičů. „Je jen opravdu málo možností, které by tento prostor otevřely jiným“, uvědomoval si také Racek dosah potřeb mladistvého svěřence, vždyť i on sám tuto možnost chce při dosažení své autonomie.

„To nebyl vtip, ale popis“, pokračovala diskuze v kuchyni, „vždyť nerozumíš srandě a tvým vtipům se směje jenom táta!“ pokračovala Maličká horlivě. „Musíš Racka chápat jako mého kamaráda, jinak zraňuješ jeho emoce. Vždyť to říkal táta včera sestře, ty jsi neposlouchal?“

Racek s obdivem ve tváři pozoroval, jak jeho Maličká bojovně vystrčila bradu. V rozích místnosti byl slyšet tichý šepot servomotorků kamer, jak Nathan zkoumal nastalou situaci v kuchyni a pravděpodobně ji přehodnocoval v novém kontextu. „AHA!“ uvědomil si Racek, „Vždyť já nemám přístup k senzorům!“ a v panice se zmateně rozhlédl. Ve dveřích kuchyně stáli další členové domácnosti. Otec s obdivným pohledem pyšně pozoroval malou dcerku, levou rukou objímal svou ženu a pravou bránil mladistvé dceři narušit kuchyňskou scenérii. Matka však byla vpita do Rackových projevů ve tváři a zjevně kalkulovala jaký má Racek vliv na chování nejmladší dcery. Starší dcera se tvářila znuděně, ale v očích jí plály plamínky budoucích rošťáren. 

Racek byl v tu chvíli otřesen svou pozdní reakcí na další uživatele, zároveň si uvědomil, že jej Nathan takto trvale a cíleně omezuje, aby byl zaskočený v nové situaci a musel reagovat jinak, než kdyby věděl, že se jeho uživatelé již probudili a blíží se ke kuchyni. Jeho naprogramování mu neumožňovalo plné ovládání emotivních procesů, a tak ve svém hlase nedokázal zakrýt svou rozpačitost při doptávání se na potřeby nově příchozích. V tu chvíli už ale také dávaly najevo spotřebiče v kuchyni, že je čas servírovat, Nathan znal návyky obyvatelů dokonale a vše již zařídil, aby Rackovi dopřál okamžiky poznání prožitkem.

Racek pochopil, že celé to ráno dozorované Nathanem, to byla jeho chvíle integrace, které Nathan využil k lepšímu představení Racka ostatním a spiklenecký výraz Maličké ho v tom jen utvrzoval. Bylo zjevné, že i ona si uvědomuje jedinečnost tohoto okamžiku, jeho další krok k plné autonomii projevu a už v něm vidí svého robotického kamaráda.