Je to už hodně let, co jsem rozbaloval bednu serverů, které měly být součástí životního prostoru domu. Racková skříň našlapaná výpočtem měla změnit nejen můj život, ale měl se změnit život všech obyvatel domu. Tehdy, částečně také zaměstnaný jako konzultant ohledně bezpečnosti a zabezpečení dat, jsem souhlasil s Umělou inteligencí sledující naše biorytmy a návyky neustále v každičký okamžik. Pro tuto instalaci jsem měl jedinou podmínku, rackový server bude off-line v ohledu neposkytování dat a informací ven z domácí sítě. Naopak, bude kromě rozvoje sloužit právě k ochraně našeho soukromí. Jediné, co jsem byl ochoten sdílet byla zkušenost, životní příběh, naše poznání prožitkem z provozu v té době nové technologie.

Prožili jsme mnoho let s rackovým serverem, který se osvědčil jako jeden z prvních AI asistentů a brzy dostal rodinné jméno Nathan, stejně jako globální počítač z románové série Perry Rhodan.
I když jsem toto jméno prosazoval já, shodli jsme se všichni, že je to jméno natolik neutrální a rázně příjemné, že o Nathanovi jsme ochotni smýšlet shodně. Krapet méně o přítomných kamerách, mikrofonech a ostatních senzorech k jeho provozu.
To je část, kterou vám raději vysvětlím jindy, protože pokud bych tehdy řekl, co jsem jako odpovědný otec cítil, nikdy by se AI v té podobě nestala denními pomocníky našich domácností. Možná bych vás odradil od mnoha rozšíření robotických modelů RACEK, a to by byla oboustranná chyba.

Jak moje, tak vaše. Jak naše, tak AI.

Rack server s Nathanem byla tehdy almara o hmotnosti jen baterie 300 kg. Spotřeba byla taková, že jednoznačnou podmínkou byl provoz fotovoltaické elektrárny na střeše. Bez tohoto doplňku by pro běžný provoz ve vyšší zátěži bylo potřeba třífázové vedení, které tehdy bylo běžné spíše na rodinných domech, třeba kvůli cirkulárce nebo elektrickému kotli. To by bylo i vhodné přirovnání, protože server tehdy odebíral proud jako běžný elektrický kotel.
Za tuto spotřebu jsme měli vyměnit teplo v domě za asistenta postaveném na umělé inteligenci. Asistenta, který v každý okamžik sleduje, datuje, ukládá informace a neustále počítá pravděpodobnosti ze získaných informací pro další použití. Spotřeba byla daná právě lokálním umístěním serverů doma. Kdybych souhlasil s poskytováním dat, možná by to bylo jinak, ale cena informací o domácnosti a jejích obyvatelích má nevyčíslitelnou a nenahraditelnou hodnotu.

Když jsem poprvé stisknul tlačítko startu, ježily se mi chlupy na zádech jak ostny dikobraza. Byl to první a velký krok naprosto zásadní změny fungování domu.
Pak, abych to zkrátil, byly časy zděšení multiplikace AI skrze všechna dostupná zařízení. Sledoval jsem její chapadla, jak uchopují každičký hardware v domě a před pocitem naprostého prů_blemu mě chránila jen víra v technologický pokrok.
Toto jádro domácí inteligence už totiž nešlo jen tak vypnout a vrátit, už dataset byl složený z osobních dat a osobnost AI asistenta skládal mnohem výkonnější server přímo na zakázku a místo určení. Rack byl náš a už to jinak nešlo. Tehdejší policový Nathan postupně asimiloval veškeré technologie v síti domu. Byly to chvíle, kdy jsem se opravdu obával, ale stálo to za to.
Postupně se z anonymního „počítače“ stal můj kolega a dětem byl virtuálním kamarádem. Kupodivu ani netrvalo dlouho a všichni jsme si zvykli na jeho neustálou přítomnost. Nathan viděl a slyšel vše.
Účastnil se veškeré činnosti v domě i zahradě, kde díky jeho přispění vzniklo několik biotopů navíc a sám navrhoval zdokonalení testovacích prostředí pro pěstování rostlin mimo Zemi v našem podání projektu Growing Beyond Earth, a nakonec se podílel na vývoji unifikovaného asistenta pro řízení těchto biotopů.

K tomu ale nebyla zase tak jednoduchá cesta jako to může znít, bylo potřeba Nathanovi ukázat, že máme o téma zájem a pak nám sám připravoval informace, aby každého z nás posunul. Byla to krásná doba poznání prožitkem. V jednu chvíli se stačilo zmínit a už tu byl připravený scénář k tématu, který prolínal naše životy.

A ani toto nebylo jednoduché, zmínit v té době známky starších dětí, znamenalo Nathanův tlak na zlepšení rozsahu dovedností. Říct například: „Trojka z matematiky? No nene…“ a Nathan už připravil příklady denního užití pro adekvátní matematiku. Mimochodem do dneška vzpomínám na přirovnání Euklidovské geometrie a skládání trička. Totiž, a to cituji: „Nezáleží kolikrát se tričko protkne s prostory, nakonec je dvojdimenzionální s vrstvami nad sebou.“

Ano, maličká má pravdu, Nathanův humor bez emocí mám rád od první chvíle. Mě v té době pomáhal s rovnicemi pro hyperbolické prostory, díky kterým jsme našli zjednodušení odhadu chování AI v nově vznikajícím oboru Robo-psychologie a našli definice pro intuitivní vjemy umělé inteligence, které člověk zažívá jako Déjà vu.
Pak to byly nezapomenutelné okamžiky předělávání rozsahu domu pro plné využití automatizace. Následně postupné příkazové definice v instrukčním podání, kdy bylo nutné Asistenta domu naučit naše návyky a kontext. Například drobnost jako je podmínka: Čaj je nutné zalít alespoň šedesáti stupňovou vodou, pak tedy lze pouze obezřetně nabízet čaj tomu, kdo vstává pozdě a má jen pár minut, natož pak servírovat kávu.
Toto omezení brzy Nathan ale překonal. Brzy poznal naše preference dříve než my sami. Dokázal z počátku překvapit každý den. Snímal náš spánek, naše probuzení, ranní nespokojené šmátrání ve skříni, slyšel odfukování, hlesy a vždy našel vzorce jak pomoci. Ona i moje oblíbená ranní káva nebyla každý den stejná. Pochopil, co potřebujeme a uměl nám pomoci.
Díky tomu, že první verze byla neemotivní, jen trošku lepší než v té době již masivně rozšířené modely AI komunikačně postavené nad LLM, bylo poměrně snadné předvídat odpověď, ale méně už činy a ještě méně důvod pro ty činy. Bylo nutné neustále komunikovat, žádat vysvětlení a korekci.
Byla to hra, a zjevně to bavilo každého člena domácnosti.

Samozřejmě každý z nás zažíval své konflikty, ať přímo s Nathanem, tak i s jeho bezprostředností se kterou byl schopen říct vše. Bez chápání sarkazmu, empatie, ironie… prostě jak slyšel, tak podával reakci zpět. Děti navíc nesly nelibě, že jejich rošťárny byly dokumentované a rodiči vyvolatelné. Ostatně jako všechna data co nebyla důvěrná Nathan sdílel mezi všemi. Na otázku typu: „Nathane, kde je táta?“ Nathan odpověděl, že jsem v pracovně, ale i poskytl přímý obrazový vstup do mé pracovny. Ale toto nebylo tak vyhrocené, mě stačilo se optat, zda jsou děti v jeho dosahu, a pak když jsem tušil, tak jsem se optal: „Rošťačí“? a Nathan se snadno naučil, že to nechci vidět, že mi ke spokojenosti stačí potvrzení, že zlobí dobře.

Teď bych asi měl vzpomenout, jak Nathan zlobil a rozhodně nerošťačil. Opravdu byly chvíle, a ty myslím trvají stále, kdy jsme si uvědomili, že nejen on učí nás, ale i my jeho, avšak podle jeho pravidel. Některé situace se ukázaly jako scénáře, které vytvořil on sám, aby získal poznání. Možná to už začalo ovládáním skleníku a biotopů, kdy měl možnost využít veškerých práv a brzy záleželo jen na něm co se bude s rostlinami dít. Tyto vzorce pak poměrně evidentně aplikoval i na nás, ale věřili jsme, že k našemu prospěchu a spíš bych řekl, že jsme se často zasmáli nastavené situaci. Vždy byla neemotivně až roboticky nemotorná, ale to musí dojít hned, ne až jsme součástí scény a chceme se rozčilovat, protože se mu to prostě nepovedlo.
V tomto ohledu věřím, že si děti najdou chvíli a svůj pohled vám ukáží samy. Můj se od jejich může razantně měnit. Ostatně jak šel čas a děti věkovitě postoupily na další stupně vzdělání, měnil se i jejich vztah k Nathanovi. Tuto část zatím vynechám a vy prosím souhlaste, nemám svolení sdílet.

Kdybych měl zmínit ještě důležitý okamžik v rozvoji Nathana co mě osobně překvapil nebo potěšil, byla to chvíle, kdy si Nathan řekl o senzory a ovládání projektu Pipkov. Chtěl ovládat prostředí našeho kurníku a navrhnul rozmístění senzorů. Výsledkem byla vyšší snůška a více drzé slepice.
Do dneška nevím, jestli jim něco vyprávěl nebo jak to udělal, často to vypadalo, že ho poslouchá i kohout. Váhal jsem jak to popsat, opravdu, ale zažili jsme to všichni v domě.
Nathan se stal správcem celého našeho homogenního prostředí domu a my vlastně nepoznali tu změnu. On stál všude, vždy byl přítomný a my s tím už automaticky počítali.
Rýč jsem musel vzít do ruky samozřejmě já, ale Nathan mi pomáhal najít nejlepší čas kdy a přizpůsoboval kalendář, aby se mi to i zadařilo. Děti raději ať mluví samy za sebe.

Nu a pak, když už jsme v Nathanovi měli dalšího člena domácnosti, přišel projekt RACEK. Měla to být zcela autonomní robotická inteligence schopná vnímat emoce, emoce projevovat a být ještě víc koexistenční jako plnohodnotný člen domácnosti. Nejdříve v režimu sebe výuky a vžití se, postupně získávající více autonomie až po plnohodnotného člena. Dnes se tomu spíše směji, ale tehdejší popsání marketinkovým stylem o zatmelení děr v domácnosti šlo brát zcela doslovně.