Příběh dětí tvoříme společně

Pokud na vás nadpis působí pozitivně a těšíte se na pěkný obsah slov, čekejte absurdní srážku s vaší realitou. Tento příspěvek je o vytváření hranic světa dětí, nikoliv o jeho rozvoji.

Jak se říká ve světě dospělých, nejhorší … je srážka s … V dětském světě je toho ekvivalent upřímný lhář. Nejednou mi bylo dopřáno poznat, jak není ani trochu dobré uvádět děti v omyl ironií, sarkazmem a přirovnáními, které nabízí více vysvětlení a mohou děti zmást. Dítě věří, vám i okolí, a až životní poznání „nemám věřit vše“ ho vede k žebříčku porovnávání, srovnávání, rekurzívního volání neřešitelných symbolů a nedůvěře ve zdroj, pokud se projeví nepravda.
Extrém bych popsal srovnáním, že místo aby nastalo „nemusím věřit všemu“, nastává „nemůžu věřit všemu“ a k tomu komplexně vzrůstající počet zdrojů nedůvěry a nutnosti jejich prověření… až do poznání, že něčemu se někdy věřit dá a proces je den za dnem složitější…v dospělosti tento extrém přerůstá ve stav „něčemu se musí věřit“, minimálně proto, že UŽ není čas řešit znova vše… vyhrává názor okolní.

Extrémem je také následující příběh na srovnání a opravdu není určen každému. Následky lží si umíme představit každý. I když trochu jinak, jsou extrémy, které nám v momentě volby málokdy dojdou. Tedy nyní naposledy, pokud váháte, skočte vlevo v menu do přírody a zvolte další článek. Budiž vám varováním sám nadpis.

Pavoučí slzy

Jsme kdysi s dcerkou na procházce a chceme využít nám neznáme občestvení, které slibuje jak pohodu pro rodiče, tak i ratolesti. Opravdu, prostor pěkný, klidný, pro děti magnet v nabídce točené limonády a nebylo to naposledy, co jsme tam tehdy byli. Když jsme přicházeli, obhlížel jsem osazentvo a na jednom stole ocenil skládací nádobíčko pro dvě děti i s tatínkem.
Sedli jsme si nedaleko a s dcerkou vedli při, co nám bude víc chutnat. Když nás honí mlsná, je to jako vzít jídelák aspoň napříč.

Při diskuzi se okolí vyvíjelo a u stolu se skládacím nádobím se rozjela doslova kuchyňka. Nešlo přeslechnout, že děvčátko vedle vaří lektvar. Zaplesal jsem, neb tímto dítkem je to překročení druhé desítky malých holčiček co kromě polévky vaří i lektvary. Jako tatínka, jehož dítko pracuje také v oboru, mě zajímal jejich recept. Chvilku jsem se zamyslel a to byl okamžik, kdy jsem propásl možnost přehlušit komunikaci vedlejšího stolu a upoutat pozornost dcerky na mě. Nebo lépe rovnou utéct, protože tatínek na nevinnou otázku svého dítěte: „Tati a co tam mám ještě dát“, tatínek nahlas, více než bylo potřeba, uvedl: „Pavoučí slzy„. K tomu, k mé hrůze, na mě spiklenecky mrkl, jak asi svou ingrediencí udělal dojem… u nás je nejhorší představa trus netopýra, který je i sehnatelný v hospodářské budově, ale už tak budí respekt malé holčičky. Proč ale slzy pavouka do dětského lektvaru?

Ještě jsme neměli objednáno a brali jsme nohy na ramena. Dcerka se samozřejmě ošívala, jak se těšila na limonádu a proooč tati, a tys chtěl taky píívo… a tak dále. Začal jsem, že kousek odtud je obchod, kde určitě budou mít nanuky. Určitě i nějakou sváču a jak se budeme vracet přes pole, můžeme cestou udělat piknik. Obraz plním pozorováním mraků, hmyzem… kouká na mě… je to dobrý… a pak přišla odpověď: „Tati, mě stačí nanuk.“ Zpozorněl jsem a doslova se zježil jako ježek. Piknik je kouzelné slovo na mou dceru a stačí, aby měl podobu sezení na ovčích kůžích na zemi. Venku, jídlo, mlsky, telefonát mámě, to je magie dětských představ. Tentokrát ale nic. Bylo to jasné a dcerka svou následující otázkou potvrdila, že také slyšela a nepomohla moje záplava možností, je trénovaná a tak jsem jí nevykolejil.

Tati, kde seženu pavoučí slzy?

… a se mnou to málem šlehlo, tohle mě ve škole neučili. NECHCI si představit proces získání pavoučích slz a nechci, aby slzy byly součástí dětských lektvarů obecně, natož v lektvaru mé dcery. Žádné slzy. Tak jsem z toho bruslil schématem, že slzy jsou přece výsledkem smutku, žalosti a pán to asi myslel jinak, protože tohle se nepoužívá. „ale on to říkal, ty mi přece taky říkáš“… „jasný, ale třeba oni spolu mluví jinak a my úplně nerozumíme o čem se baví“… pár kroků… „no tati a jak teda seženu pavoučí slzy, pavouk brečí?“. Pokračoval jsem otázkou, co by jsi chtěla dělat za lektvar a dostal odpověď, že nejde o lektvar, jde o ty slzy.. jak z pavouka dostat slzy, když nebrečí. To už je otázka plná energie, která vyvolá představy a ten večer byste viděli plakat i starého muže ve mě. Dal jsem se do srovnávání, kdy pláče ona a co cítí, a že To je v těch slzách a v slzách pavouka je ten jeho svět. Nic, co by patřilo do lektvaru malých holčiček a vůbec kohokoliv. To bylo maximum, co jsem mohl předat. Tahle část zabrala, malé holčičky nechtějí, aby někdo plakal a absurdita kolem pak nehraje roli. Mám taky prý tvář, kdy ví, že jí nemůžu říct všechno a tak je to zatím pryč…zatím.

 

Druhá část je pro pána, jehož holčičky vaří lektvary také.
Pavouk, pavoukovci a snovači mají dva stavy, jeden bojový, srovnatelný s berserker stavem, a druhý klidový, který nejvíce odpovídá světu když usínáme. Kdy bdělost je už pryč a mysl vytváří první konstrukce pro sny. Narozdíl od nás, je pro pavouka prostor, a vnímání pohybu v něm, natolik přirozené, že jsou zajímaví, a díky pavučinám se stal i symbolem. Tu pavouček štěstí, tu lapač snů podobný pavučině. Myšlenkové mapy jsou pavučinou, neurony jsou pavučinami. Globální sítě jsou pavučinami, symbolikou pavouka je tedy naše mysl protkána. Pavouci díky pavučině zachytávají i rezonance nám naprosto vzdálené. Neskutečné a bez vlivu na nás. Snovači se pohybují na hraně vnímaní naší reality a prací s okolím. Můžu si dovolit pohled na ně, jako schopné sdílet svůj svět navzájem. Jeden pavouk v rohu místnosti ví o dalším pavoukovi přes celou místnost a všech ostatních v okolí. Je jich obrovské množství a jejich svět je podobný snění. Plakat neumí, jejich tělo není přizpůsobeno k ronění slz. Aby pavouk uronil slzu, musí plakat jeho Duše. A kdo chce pavoučí Duši donutit plakat, musí si zajistit nejen pavoučí pozornost, ale i povyprávět mu příběh, ze kterého by slza Duše pavouka vznikla. Aby toho nebylo málo, je nutné pavoukovi dát kus sebe, své Duše, je nutné ho probudit, a ta pláče v duetu s pavoučí. Pavouk je snovač a ten, kdo ranil svět snů, vytvořil diru v pavučině. Vytvořil díru, kterou ostatní snovači budou chtít zacelit. Budou se slézat na to jedno místo a tlačit se do díry, dokud ji nezacelí a zastaví šíření zkázy. Jenže sebou berou sny ostatních, dospělých i dětí, aby ve světě snů nezůstal ani odraz příběhu vyprávěného pavoukovi. Slzy, které skrze pavouka, roní obě Duše, jsou tvořené nenaplněnými sny, těmi sny, které ze světa dětí zmizely.

Pokud jste nedali na varování, jste nyní zde, a vzali jste slova výše doslova jak z grimoáru, je to správně.

Děti nás taky berou doslova a přestanou věřit našim varováním.
První lež tak otevírá prostor pro další. Myslete na to, že i byť jen tuto jednu lež, děti ji sdílí jako fakt od rodičů jednoho z týmu a přichází zároveň o kousek představ. Není to hrnečku vař a nedá se to zastavit. Pointa tak není kde končí svět dětského snění, ale kde mu začíná konec, který tvoříme společně.