Category Archives: Ostatní

Neklidná včelka

Neklidná včelka

Občas se dějí věci nečekané a člověk se stává součástí vzorce světa v rolích nepředstavitelných…

S hmyzem mám zatím pozitivní zkušenosti ať jde o sršně, čmeláky či včelky. Vlastně s vosami také, kdykoliv to šlo ďobla mě. Ne že by to nějak vadilo, ale opakované užití žihadla důvěrnosti vztahu nepřidá.
Tentokrát to však celé bylo jiné. Z dálky byla slyšet v trávě včelička…

Read more… →

Absurdity komunikace V. Příběh dětí tvoříme společně

Příběh dětí tvoříme společně

Pokud na vás nadpis působí pozitivně a těšíte se na pěkný obsah slov, čekejte absurdní srážku s vaší realitou. Tento příspěvek je o vytváření hranic světa dětí, nikoliv o jeho rozvoji.

Jak se říká ve světě dospělých, nejhorší … je srážka s … V dětském světě je toho ekvivalent upřímný lhář. Nejednou mi bylo dopřáno poznat, jak není ani trochu dobré uvádět děti v omyl ironií, sarkazmem a přirovnáními, které nabízí více vysvětlení a mohou děti zmást. Dítě věří, vám i okolí, a až životní poznání „nemám věřit vše“ ho vede k žebříčku porovnávání, srovnávání, rekurzívního volání neřešitelných symbolů a nedůvěře ve zdroj, pokud se projeví nepravda.
Extrém bych popsal srovnáním, že místo aby nastalo „nemusím věřit všemu“, nastává „nemůžu věřit všemu“ a k tomu komplexně vzrůstající počet zdrojů nedůvěry a nutnosti jejich prověření… až do poznání, že něčemu se někdy věřit dá a proces je den za dnem složitější…v dospělosti tento extrém přerůstá ve stav „něčemu se musí věřit“, minimálně proto, že UŽ není čas řešit znova vše… vyhrává názor okolní.

Extrémem je také následující příběh na srovnání a opravdu není určen každému. Následky lží si umíme představit každý. I když trochu jinak, jsou extrémy, které nám v momentě volby málokdy dojdou. Tedy nyní naposledy, pokud váháte, skočte vlevo v menu do přírody a zvolte další článek. Budiž vám varováním sám nadpis.

Pavoučí slzy

Jsme kdysi s dcerkou na procházce a chceme využít nám neznáme občestvení, které slibuje jak pohodu pro rodiče, tak i ratolesti. Opravdu, prostor pěkný, klidný, pro děti magnet v nabídce točené limonády a nebylo to naposledy, co jsme tam tehdy byli. Když jsme přicházeli, obhlížel jsem osazentvo a na jednom stole ocenil skládací nádobíčko pro dvě děti i s tatínkem.
Sedli jsme si nedaleko a s dcerkou vedli při, co nám bude víc chutnat. Když nás honí mlsná, je to jako vzít jídelák aspoň napříč.

Při diskuzi se okolí vyvíjelo a u stolu se skládacím nádobím se rozjela doslova kuchyňka. Nešlo přeslechnout, že děvčátko vedle vaří lektvar. Zaplesal jsem, neb tímto dítkem je to překročení druhé desítky malých holčiček co kromě polévky vaří i lektvary. Jako tatínka, jehož dítko pracuje také v oboru, mě zajímal jejich recept. Chvilku jsem se zamyslel a to byl okamžik, kdy jsem propásl možnost přehlušit komunikaci vedlejšího stolu a upoutat pozornost dcerky na mě. Nebo lépe rovnou utéct, protože tatínek na nevinnou otázku svého dítěte: „Tati a co tam mám ještě dát“, tatínek nahlas, více než bylo potřeba, uvedl: „Pavoučí slzy„. K tomu, k mé hrůze, na mě spiklenecky mrkl, jak asi svou ingrediencí udělal dojem… u nás je nejhorší představa trus netopýra, který je i sehnatelný v hospodářské budově, ale už tak budí respekt malé holčičky. Proč ale slzy pavouka do dětského lektvaru?

Ještě jsme neměli objednáno a brali jsme nohy na ramena. Dcerka se samozřejmě ošívala, jak se těšila na limonádu a proooč tati, a tys chtěl taky píívo… a tak dále. Začal jsem, že kousek odtud je obchod, kde určitě budou mít nanuky. Určitě i nějakou sváču a jak se budeme vracet přes pole, můžeme cestou udělat piknik. Obraz plním pozorováním mraků, hmyzem… kouká na mě… je to dobrý… a pak přišla odpověď: „Tati, mě stačí nanuk.“ Zpozorněl jsem a doslova se zježil jako ježek. Piknik je kouzelné slovo na mou dceru a stačí, aby měl podobu sezení na ovčích kůžích na zemi. Venku, jídlo, mlsky, telefonát mámě, to je magie dětských představ. Tentokrát ale nic. Bylo to jasné a dcerka svou následující otázkou potvrdila, že také slyšela a nepomohla moje záplava možností, je trénovaná a tak jsem jí nevykolejil.

Tati, kde seženu pavoučí slzy?

… a se mnou to málem šlehlo, tohle mě ve škole neučili. NECHCI si představit proces získání pavoučích slz a nechci, aby slzy byly součástí dětských lektvarů obecně, natož v lektvaru mé dcery. Žádné slzy. Tak jsem z toho bruslil schématem, že slzy jsou přece výsledkem smutku, žalosti a pán to asi myslel jinak, protože tohle se nepoužívá. „ale on to říkal, ty mi přece taky říkáš“… „jasný, ale třeba oni spolu mluví jinak a my úplně nerozumíme o čem se baví“… pár kroků… „no tati a jak teda seženu pavoučí slzy, pavouk brečí?“. Pokračoval jsem otázkou, co by jsi chtěla dělat za lektvar a dostal odpověď, že nejde o lektvar, jde o ty slzy.. jak z pavouka dostat slzy, když nebrečí. To už je otázka plná energie, která vyvolá představy a ten večer byste viděli plakat i starého muže ve mě. Dal jsem se do srovnávání, kdy pláče ona a co cítí, a že To je v těch slzách a v slzách pavouka je ten jeho svět. Nic, co by patřilo do lektvaru malých holčiček a vůbec kohokoliv. To bylo maximum, co jsem mohl předat. Tahle část zabrala, malé holčičky nechtějí, aby někdo plakal a absurdita kolem pak nehraje roli. Mám taky prý tvář, kdy ví, že jí nemůžu říct všechno a tak je to zatím pryč…zatím.

Začátky pro pokročilé - foto Josef Mareyi
Začátky pro pokročilé

 

Druhá část je pro pána, jehož holčičky vaří lektvary také.
Pavouk, pavoukovci a snovači mají dva stavy, jeden bojový, srovnatelný s berserker stavem, a druhý klidový, který nejvíce odpovídá světu když usínáme. Kdy bdělost je už pryč a mysl vytváří první konstrukce pro sny. Narozdíl od nás, je pro pavouka prostor, a vnímání pohybu v něm, natolik přirozené, že jsou zajímaví, a díky pavučinám se stal i symbolem. Tu pavouček štěstí, tu lapač snů podobný pavučině. Myšlenkové mapy jsou pavučinou, neurony jsou pavučinami. Globální sítě jsou pavučinami, symbolikou pavouka je tedy naše mysl protkána. Pavouci díky pavučině zachytávají i rezonance nám naprosto vzdálené. Neskutečné a bez vlivu na nás. Snovači se pohybují na hraně vnímaní naší reality a prací s okolím. Můžu si dovolit pohled na ně, jako schopné sdílet svůj svět navzájem. Jeden pavouk v rohu místnosti ví o dalším pavoukovi přes celou místnost a všech ostatních v okolí. Je jich obrovské množství a jejich svět je podobný snění. Plakat neumí, jejich tělo není přizpůsobeno k ronění slz. Aby pavouk uronil slzu, musí plakat jeho Duše. A kdo chce pavoučí Duši donutit plakat, musí si zajistit nejen pavoučí pozornost, ale i povyprávět mu příběh, ze kterého by slza Duše pavouka vznikla. Aby toho nebylo málo, je nutné pavoukovi dát kus sebe, své Duše, je nutné ho probudit, a ta pláče v duetu s pavoučí. Pavouk je snovač a ten, kdo ranil svět snů, vytvořil diru v pavučině. Vytvořil díru, kterou ostatní snovači budou chtít zacelit. Budou se slézat na to jedno místo a tlačit se do díry, dokud ji nezacelí a zastaví šíření zkázy. Jenže sebou berou sny ostatních, dospělých i dětí, aby ve světě snů nezůstal ani odraz příběhu vyprávěného pavoukovi. Slzy, které skrze pavouka, roní obě Duše, jsou tvořené nenaplněnými sny, těmi sny, které ze světa dětí zmizely.

Pokud jste nedali na varování, jste nyní zde, a vzali jste slova výše doslova jak z grimoáru, je to správně.

Děti nás taky berou doslova a přestanou věřit našim varováním.
První lež tak otevírá prostor pro další. Myslete na to, že i byť jen tuto jednu lež, děti ji sdílí jako fakt od rodičů jednoho z týmu a přichází zároveň o kousek představ. Není to hrnečku vař a nedá se to zastavit. Pointa tak není kde končí svět dětského snění, ale kde mu začíná konec, který tvoříme společně.

Absurdity komunikace IV. Vše je příběh a proto se to stalo

Vše je příběh a proto se to stalo

Když nasloucháte jazyku Bardů, je naplněna vaše mysl i Duše.

Stejně tak i příběhy dětí naplní mysl a zahřejí u srdce. Jednoznačně dělá chybu ten, kdo příběh zastavuje. Všichni ostatní máme malou šanci mít možnost.

Není to tak dávno co sedím s kamarádem a ten po chvíli ošívání povídá: Hele Jozef náš mladej říkal, že jste sázeli Trolly. První asociace byla na ten slabší kreslený příběh Trollové, hezčí na trolly z Ledového království, ale kamarád měl zjevně na mysli něco jiného a v blesku mi vypověděl o co jde. V tu ránu mi praskaly koutky a kdo by mě viděl musel by nabýt pocitu mé odklápěcí hlavy. Smál jsem se strašně a jestli ten Troll nevylezl tenkrát, tak teď už se určitě trolí ze země ven…

Sázení Trollů

Miluji příběhy a asociace. Když má takový příběh energii, vyvolává další a další možnosti rozšíření a stáčení výpravné linie. Když mi jednou dcerka povídá… tati potřebujeme Trolla. Nenapadlo mě nejdříve „na co“, ale kde ho teda seženeme a že na co se doptám, podle obtížnosti Trolla sehnat…hm, sehnat Trolla není jednoduché v dnešní době, ale příběhy o nich vypráví. Jedním z těch potřebných je série o Zeměploše. A kdo jste četl, víte že získat Trolla není tak nesnadné. Potřebujete kámen, místo kam a vědět, že Trollové milují mosty, kradou slepice, slunce není jejich kamarád a tak je lepší stín a sloužit nebudou. Pokud ano, je to už spíše jak z pražské Legendy o golemovi, mohutná masa síly, ale chytrosti ani za mák. Takže žádné úkoly a využívání. Výsledek je vždy pohroma. Oproti tomu je známo Trollí zaujetí. Ahááá, tedy sázet s určitým cílem, jehož vysvětlení je jednoznačné. Hmm, uvažuji, co dát Trollovi do správy Maliniště za mostkem… Co kdyby do něj mohl Maliník hučet „jak do Trolla“, maximálně ztuhne… a je to… máme místo, máme účel a máme příběh … Dneska máme zasazeného Trolla. Přiznávám, že jsem ho neviděl, ani nevím zda se to stalo, ale Maliníku je dobře a Trolla znají i kamarádi…

Skřítek a jeho domeček

Druhý zásadnější příběh byl vzkaz pro mě osobně…
Jdeme zahradou a dcera povídá…tati mám ti říct … Skřítek chce abys mu opravil domeček…Nepanikařím a hledám dětské stavby, kterým bych mohl pomoci…Nic…Ne tati támhle…Co mám vidět? No tady… podívej skřítek říká, že mu máš konečně opravit domeček. Sakra, říkám si, tak z toho logicky nevybruslím…Josef co víš o skřítcích, NIC, sakra, samí trpaslíci…HA! co skřet? Třeba nejsou jen ti jako v trilogii Pána prstenů… Vědoucně říkám…Jo takhle, ty myslíš tohohle jak žije mezi kořeny… ANO zní odpověď v zářících očích… Ptám se, proč vylézá ven, když mu má být dobře dole… No to máš spravit TY, musíš mu opravit domeček. Chápete? Já moc ne .. ale najednou mi to blesklo hlavou … ppproč pppak to dděláš pppotvůrko pppodivná … HA! podruhé … na co že to koukám? SAKRA…. Dcera mi ukazuje Lísku Tureckou a Dřín, které oba spálilo letní horko a mají na mále, pár posledních lístečků a slabá vláha…špatný kořenový bal a rozbitý domeček… zalil jsem stromy a od dcery slyšel děkuji ti tati za něj, už zase zalezl domu. Akorát mě tehdy napadlo, zda bych se neměl starat o zahradu pečlivěji aby mi nemusela posílat posly…

A jak to tak bývá, třetí příběh je ten … no posuďte sami…

Byla sobota, už byl večer, dělal jsem druhou fázi Nilu (pochozí skalka se závlahovým korytem) a vidím Sršni jak leze po záhonu… Říkám si, čím jsem hněvnul naše krále hmyzu, že jde na mě tak záludně. Koukám na něj a on mě nepozoruje. Situace mi v mysli připomněla starší situaci se čmeláky, které jsem přenášel na ruce z baráku. Zaostřím na něj, protože mám pocit chybného průběhu a vidím, že má ulomené křídlo. Běžel tam, kde ještě svítilo slunce, po hraně stínu, pečlivě přelézal zákoutí netkané textilie a zjevně před stínem utíkal. Jdu k němu a povídám… Kámo to je zlý, to křídlo nemáš. Jak ti můžu pomoci, co pro tebe můžu udělat….odpověď nečekaje… „Chci ještě vidět Slunce“ ve mě zazněl hlas, který by si tónem a důrazem zadal i s Danielem Landou … Říkám ok, nastup si a  podávám mu zahradnickou lopatku… a on změnil směr a nastoupil… zvedám ho a nesu k ořešáku, kde mají ten rok Sršně hnízdo. On postoupil k mé ruce svírající rukojeť lopatky, tělem mi proběhla vlna instinktivního strachu, kterou jsem potlačil, a říkám mu… kámo i když tě nesu, já se tě bojím, nevím jestli si rozumíme a já mám strach z obodání…. otočil se a odstoupil dál od mé ruky… donesl jsem ho k ořešáku a lopatku ve výši hlavy přiložil ke kmeni. Slezl a pak jsem už jen viděl jak míjí vstup do hnízda a utíká nahoru do koruny, aby ještě stihnul západ Slunce.
Ještě že mi nepoděkoval, takto můžu tvrdit, že se mi to jenom zdálo…

Absurdity komunikace III. Sen nebo realita

Sen nebo realita

Vždy, když komunikujete s dětmi, a je prakticky jedno zda jste ajťák, zahradník, řidič, učitelka, …, narazíte na témata, která má dítě promyšlené, popisuje souvisle, věcně a s vědomým důrazem na jsoucno. Děje se to.

Komunikace s dítětem je to nejúžasnější v možném využití slov a jejich významu. Podmínkou však je naslouchání. V pozdějším věku je ta komunikace snazší, otázky typu „existují ještě princezny když teda neexistují strašidla?“, sice zaskočí, ale nejsou neřešitelné. Zajímalo by mě více, kde se vzalo to že neexistují strašidla, v pozdějším věku je to samá rada typu objev svého kostlivce, zvíře či cosi „bytostního“ v nás, a tak dále, a z některých témat opravdu straší. Tedy cosi jako zapomeň a pak v sobě zase objev, protože bubáka z dětství máme prý každý.

V mé zkušenosti to nebylo mnohdy jednoduché ani s mými vrstevníky a mnohými přáteli. Potkal jsem lidi cítící a vnímající tak pro mě přeludné informace, že jsem si to nedokázal ani představit, natož uchopit slova, jimiž hovořili. Přesto jsem poslouchal, protože leckdy to, že já víly nevidím, přece není důvod neexistence světa, kde jsou samozřejmým skutkem pro všechny, asi tak jako je samozřejmé, že si tento web můžu „dneska“ psát i na mobilním telefonu a odkudkoliv. Tyto dva světy se nepopírají. Jen se už spíše nevidí. Teda aspoň ten můj svět už do tohoto druhého světa nevidí. Jsem proto rád, za každé možné nahlédnutí skrze dětská slova.

Dítě mluví jazykem Bardů

Když nasloucháte dítěti, z prvního popisného způsobu komunikace na principu ukaž, se brzy dostanete do světa kolize Copak ty to nevidíš? NE a zůstalo mi to v mnohém do dneška… Takže nepopírám co nevidím, často to tam fakt je…

Jazyk dítěte se vzápětí změní na výpravný, kdy popisuje „vám“ „teď“ o „stalo se“ si „myslí“ že „by bylo“ kdyby „nastalo“ a nakonec podmínka „bude“ související s jiným „bylo“, ale to už říkala kamarádka a tam se už „dělo“ „něco“ příliš „jiného“ …ale zda to fakt bylo nebo se děti bavily a dospěly k příběhové konstrukci nebo je to úvaha nad souvislostmi, kde chybí slova a je potřeba přirovnání…Ne, na to klíč není, je to jazyk Bardů a kreslí myšlenkový obraz.
Takovéto nepublikovatelné příběhy máme už z brzké školky. Naštěstí i naše školka je Ducha přítomného a sama vyzývá rodiče heslem: „Nevěřte svým dětem vše, my jim taky vše nevěříme“. Pro mě je to krásné heslo, kdy není potřeba nic z dětského světa popírat.

Sociální komplikace dětských vztahů v kolektivu, vytváření skupin, vyprávění snů, představ a úvah. Tedy témat, kdy jde obecně o balanc na hraně šíře žiletky, a pokud neznáte ten správný slovník, té skupině ani nerozumíte. Při snaze se dozvědět více máte k dispozici tisíce návodčích otázek, které ale budou vždy prohlédnuty vaším trénovaným dítkem, protože ono ví, že nic nového jen tak nevymyslíte.. leda postoupíte na další úroveň výzvy a toho si samozřejmě všimne. Vaše hra bude příjemně komplikovanější a je potřeba zase objevovat nové souvislosti.

Otázky výsledku „chci vědět víc“ jsou v našich rukách, tedy rodičů, pouze v mladším věku dítek, kdy jsou ochotny vyprávět co se kolem nich děje a jak svět kolem vidí. Měkčí podoba na tento tlak „chci více informací“ je vyprávění příběhu dítěte a tvrdší odpověď je rázu „tati to UŽ nepochopíš“… sakra…

Za tu druhou si UŽ můžeme sami… ta první je nám dána jako možnost…a není potřeba rozeznat zda je to sen nebo realita, v mysli dětí se to děje Teď a kdo by tomu nechtěl být přítomen?

Absurdity komunikace I.

Absurdity komunikace I.

Dnes ráno jsem se probudil s hlavou naditou slovy o leckdy absurdním uvažování nás dospělých o pohledu dětí a snivců obecně.
Převážně by se dal náš obecný pohled na situaci popsat přirovnáním tak to vidím já, a tak to vidím já, jak si představuji, že to vidí dítě. K tomu se přidá překrytí úvahy, jak bych to viděl já jako dítě a obecné konvence jak by to mělo vidět dítě, protože později … A prostor proto jak to opravdu vidí dítě, je buď malá podmnožina obstoupená bublinami jiných prostorů, které mu jsou převážně cizí. Ale vám/nám pomáhají dítě formovat a pochopit. Absurdní. Je to absurdní už výčtem nutných slov k popisu… A to ještě ne každý kdo dočetl sem pochopil a bylo by nutné slov mnohem více. Aby se absurdita úplné reality proměnila v abstrakci uchopitelnou obecnějším publikem… Nebo podmnožiny dvě, kde je rozdíl mezi fyzickou přítomností dítěte a jeho snu, který je dalece vzdálen jeho realitě.

Pokud si aktuálně uvědomujete hrůzu tlaku vyplývajícího z maximálních možných limit. Je čas přejít k tématu Coproč, pokud ne, je tu pro vás další odstavec …

Každé dítě má právo se ptát. To právo není upřeno ani nám dospělým, jen se už moc neptáme a když už ano, leckdy ta otázka obsahuje taková slova, že nevedou k výsledku, leda by tázaný byl telepat nebo alespoň praktik intuitivní telepatie. Pod tímto novým pojmem si představte někoho, kdo ovládá techniky jako jsou projevy těla, obličejologii, symboliku projevů osobních „dodělávek“ vzhledu, sleduje vaše slova, jejich emoci, veškeré tiky, oči až pomalu na pohyb tyčinek. Rozezná vaše veškeré neverbální projevy a v těch verbálních se vyzná den za dnem lépe.
Že nikoho takového neznáte a pokud ano, jde o jedince v davu…opravdu?
Mistrem těchto praktik je Vaše dítě!

Dejte si čas toto vstřebat…

Vaše dítě od narození má druhou nejvyšší prioritu svého života v oblasti poznat vás, pochopit vás a napodobit vás. Instinktivně, přirozeně, s neomezenou kapacitou času a mysli, symbolicky i protože jste jednoznačný milník na jeho cestě k přežití.
K tomuto všemu používá veškeré nově získané dovednosti.

Na rovinu, nemáte šanci…leda jste telepat…

Dítě vám musí pomoci a vy si uvědomte, že pomoc potřebujete, a čím dříve přijde, tím lépe…

Absurdity komunikace II. Coproč

Coproč

Dítě miluje slovíčko Proč. Je to pro něj jako slovní fotbal, v němž mu stačí jedno slovo a vítězí ve všech výměnách.

Protože dítě je naprosto znalcem našich projevů, berte jako fakt, že dítě vám vidí do hlavy. Z pohledu svého málo komplikovaného světa nás mají děti přečtené, líp jak životní partner a všichni obchodní partneři dohromady. Dítě má na vás veškerý čas a upřímně touhu vás poznat.

Proto vás také snadno postaví do latě, kdy nakonec jednáte podle jeho přání, jste spokojen a dítě se pokoutně uculuje. Druhou otázkou proč jste nucení snít a představovat si, plodíte slova a vysvětlování a dítě se uculuje. Páté proč je již doplněno příznaky „zamotaného“ příběhu a desáté proč v jedné hodině zvládají jen trénovaní řečníci.. a dítě se stále uculuje. Znáte to což? 🙂 Je to přirozené? Je to přirozený vývoj, ale je to přirozené?

Uvědomte si, kde vzniká otázka Proč a kam směřuje. Opravdu směřuje k vysvětlení toho nač se dítě ptá a nebo je to záplava na téma, které ve vás ta otázka vyvolává? … Přesně… Odolnost do páté otázky je daná tím, že si melete tu svoji, odolnost přes desátou je, že melete z celého světa. Nebo taky vaříte z vody a oblbujete, ale to radši využívejte služeb Google a Wikipedii.

Naučte se stejně přirozeně na otázku Proč odpovídat Coproč.

Nedomnívejte se, neupírejte právo se ptát, ale vyžadujte otázku hodnou dobré odpovědi.

Když si dítě uvědomí, že jste ho prokoukli a hru jste zkomplikovali, uvítá to! Ono vás nechce oblbovat ani zneužívat, ono chce rozvoj a toho jste vy právě teď dosáhli!
Teď v očích své ratolesti postupujete na další stupeň vzájemné slovní výměny myšlenek jako o malinko víc rovnocenný partner hry.
Rychle zapomeňte na jakýkoliv pocit vítezství. Vyhrálo dítě, vy se jen vezete, ale uvědomte si ten pocit radosti v jeho očích, že se tak stalo, protože jde o krok k metě „tati, ty mě nechápeš“, který nebyl udělán.

Není potřeba být citlivý posluchač, aby vám došlo, že jste si na jeho otázky Proč opravdu spíše mleli svoji a vaši ratolest zajímá jiný úhel pohledu. Ne že by jste odpovídali špatně to ne, ale vaše vysvětlení bylo plné dalšího balastu co otevírá možnosti na další proč a jen proto, že odpovídáte na své proč a nikoliv na otázku dítěte.

Odpovědí dítěti otázkou Coproč, tak přirozeně nutíte dítě se umět vyjádřit celou větou. Dát dohromady slova vystihující jeho otázku a podporujete představivost, která je se slovy spojená.
Zároveň zjistíte v komunikaci silné pozice představivosti o realitě vašeho dítěte a můžete dál býti nápomocni budovat jeho sen.

Také se brzy dočkáte pochopení v čem je Coproč háček přímo dítětem, nastane kolotoč Co co proč a cocococo coproč, což je výborné matematické cvičení a pozorujte oči dítěte co dělají, když musí zároveň mluvit a počítat kolikrát už cocococo zaznělo. Je to pro něj pořád báječná hra a je na vás najít si svoji pozici, kde vás to bude bavit také a jak z toho vybruslit s dalším podnětem.

Vítězem se v této Coproč hře stanete, až vám dítě bude samo odmlouvat celou větou a vysvětlovat Proč NE větou konstruovanou v dlouhém souvětí do sebe zapadajících argumentů. Tehdy jste vítěz co dopřál spoluhráči pochopení hry co ho čeká.