Archives

Děti a technologie I.

Děti a technologie

Při životě s dětmi, vždy narazíte na potřebu děti chránit před technologií, ale většinou je to ochrana před určitým využíváním technologie.

Pro začátek si stanovme KDY je už vhodný čas na využívání technologií a jakým způsobem to není až tak nevhodné.
Uvědomte si, a to srovnávám výhradně se sebou, že v době našeho dětství vznikalo teprve stálé televizní vysílání. Počítače se v širším měřítku objevily mnohem později a mobilní telefon nebo tablet v té době zněl stejně šíleně jako elektromotory v době Nikoly Tesly. Dnešní doba, rvoucí umělou inteligenci i do sluchátek, slibuje naprostou změnu ve využití počítačové síly a stejně tak změny ve způsobech komunikace s technologiemi obecně.

Dá se proto pochopit odpor některých rodičů a stejně tak až technokratický přístup v dopřání dětem blikátka všemožných druhů. Někde mezi je ten obecně zdravý přístup. Důležité je podporovat technologie cíleně. Blikacím kulometem určitě správné techno zaujetí dítka nepodpoříte a z mého pohledu, to není ani ten správný směr. Má-li se dítko naučit používat svět kolem, potřebuje cílené podporování a pomoc se zaměřením pozornosti.

Ve chvíli, kdy jste ochotni se dítku věnovat i po technologické stránce naplno, není nikdy brzy. Pokud chcete jen dítko zaujmout a mít chvilku klid, odkládejte technologie jak jen to je možné.

Polemický čas „kdy začít“ máme. Je to výhradně čas závislý na podpoře rodičů… zbývá čím to dítko zabavit. Co chceme rozvíjet, k čemu technologie využít.

Jistě budete souhlasit s množinou slov jako rozvoj motoriky, rozvoj logiky, rozvoj kauzálního vědomí, a tak nějak celkově pojmout ovládání různých, i neznámých, zařízení. Takto si to myslím taky. Pokud je to i jiný důvod, napište mi prosím.
Tedy chceme, aby se dítě cítilo v konfrontaci s technologiemi sebejistě, mělo zvídavého Ducha (a odvážilo se kliknout i tam kde nikdy nebylo), mělo podněty pro další využití a nezabíjelo jen čas…

Pokud to vidíte podobně, připravil jsem pro vás několik srovnání na téma PC vs. Tablet, periferie k počítači a technologie do přírody. Vše pečlivě prověřeno dětským světem a tak princip, co vám mohu doporučit k zamyšlení…

Absurdity komunikace IV. Vše je příběh a proto se to stalo

Vše je příběh a proto se to stalo

Když nasloucháte jazyku Bardů, je naplněna vaše mysl i Duše.

Stejně tak i příběhy dětí naplní mysl a zahřejí u srdce. Jednoznačně dělá chybu ten, kdo příběh zastavuje. Všichni ostatní máme malou šanci mít možnost.

Není to tak dávno co sedím s kamarádem a ten po chvíli ošívání povídá: Hele Jozef náš mladej říkal, že jste sázeli Trolly. První asociace byla na ten slabší kreslený příběh Trollové, hezčí na trolly z Ledového království, ale kamarád měl zjevně na mysli něco jiného a v blesku mi vypověděl o co jde. V tu ránu mi praskaly koutky a kdo by mě viděl musel by nabýt pocitu mé odklápěcí hlavy. Smál jsem se strašně a jestli ten Troll nevylezl tenkrát, tak teď už se určitě trolí ze země ven…

Sázení Trollů

Miluji příběhy a asociace. Když má takový příběh energii, vyvolává další a další možnosti rozšíření a stáčení výpravné linie. Když mi jednou dcerka povídá… tati potřebujeme Trolla. Nenapadlo mě nejdříve „na co“, ale kde ho teda seženeme a že na co se doptám, podle obtížnosti Trolla sehnat…hm, sehnat Trolla není jednoduché v dnešní době, ale příběhy o nich vypráví. Jedním z těch potřebných je série o Zeměploše. A kdo jste četl, víte že získat Trolla není tak nesnadné. Potřebujete kámen, místo kam a vědět, že Trollové milují mosty, kradou slepice, slunce není jejich kamarád a tak je lepší stín a sloužit nebudou. Pokud ano, je to už spíše jak z pražské Legendy o golemovi, mohutná masa síly, ale chytrosti ani za mák. Takže žádné úkoly a využívání. Výsledek je vždy pohroma. Oproti tomu je známo Trollí zaujetí. Ahááá, tedy sázet s určitým cílem, jehož vysvětlení je jednoznačné. Hmm, uvažuji, co dát Trollovi do správy Maliniště za mostkem… Co kdyby do něj mohl Maliník hučet „jak do Trolla“, maximálně ztuhne… a je to… máme místo, máme účel a máme příběh … Dneska máme zasazeného Trolla. Přiznávám, že jsem ho neviděl, ani nevím zda se to stalo, ale Maliníku je dobře a Trolla znají i kamarádi…

Skřítek a jeho domeček

Druhý zásadnější příběh byl vzkaz pro mě osobně…
Jdeme zahradou a dcera povídá…tati mám ti říct … Skřítek chce abys mu opravil domeček…Nepanikařím a hledám dětské stavby, kterým bych mohl pomoci…Nic…Ne tati támhle…Co mám vidět? No tady… podívej skřítek říká, že mu máš konečně opravit domeček. Sakra, říkám si, tak z toho logicky nevybruslím…Josef co víš o skřítcích, NIC, sakra, samí trpaslíci…HA! co skřet? Třeba nejsou jen ti jako v trilogii Pána prstenů… Vědoucně říkám…Jo takhle, ty myslíš tohohle jak žije mezi kořeny… ANO zní odpověď v zářících očích… Ptám se, proč vylézá ven, když mu má být dobře dole… No to máš spravit TY, musíš mu opravit domeček. Chápete? Já moc ne .. ale najednou mi to blesklo hlavou … ppproč pppak to dděláš pppotvůrko pppodivná … HA! podruhé … na co že to koukám? SAKRA…. Dcera mi ukazuje Lísku Tureckou a Dřín, které oba spálilo letní horko a mají na mále, pár posledních lístečků a slabá vláha…špatný kořenový bal a rozbitý domeček… zalil jsem stromy a od dcery slyšel děkuji ti tati za něj, už zase zalezl domu. Akorát mě tehdy napadlo, zda bych se neměl starat o zahradu pečlivěji aby mi nemusela posílat posly…

A jak to tak bývá, třetí příběh je ten … no posuďte sami…

Byla sobota, už byl večer, dělal jsem druhou fázi Nilu (pochozí skalka se závlahovým korytem) a vidím Sršni jak leze po záhonu… Říkám si, čím jsem hněvnul naše krále hmyzu, že jde na mě tak záludně. Koukám na něj a on mě nepozoruje. Situace mi v mysli připomněla starší situaci se čmeláky, které jsem přenášel na ruce z baráku. Zaostřím na něj, protože mám pocit chybného průběhu a vidím, že má ulomené křídlo. Běžel tam, kde ještě svítilo slunce, po hraně stínu, pečlivě přelézal zákoutí netkané textilie a zjevně před stínem utíkal. Jdu k němu a povídám… Kámo to je zlý, to křídlo nemáš. Jak ti můžu pomoci, co pro tebe můžu udělat….odpověď nečekaje… „Chci ještě vidět Slunce“ ve mě zazněl hlas, který by si tónem a důrazem zadal i s Danielem Landou … Říkám ok, nastup si a  podávám mu zahradnickou lopatku… a on změnil směr a nastoupil… zvedám ho a nesu k ořešáku, kde mají ten rok Sršně hnízdo. On postoupil k mé ruce svírající rukojeť lopatky, tělem mi proběhla vlna instinktivního strachu, kterou jsem potlačil, a říkám mu… kámo i když tě nesu, já se tě bojím, nevím jestli si rozumíme a já mám strach z obodání…. otočil se a odstoupil dál od mé ruky… donesl jsem ho k ořešáku a lopatku ve výši hlavy přiložil ke kmeni. Slezl a pak jsem už jen viděl jak míjí vstup do hnízda a utíká nahoru do koruny, aby ještě stihnul západ Slunce.
Ještě že mi nepoděkoval, takto můžu tvrdit, že se mi to jenom zdálo…

Dobrá kuchařka

Tati, já jsem dobrá kuchařka, moje polívka chutná mouchám

Díky osobnímu prostoru dítěte máme možnost pozorovat projevy zvídavého ducha přímo v akci.
Znáte to… začíná to pískovou kávičkou pro tatínka, zdobený dortíček pro maminku a postupně víc chodů a větší a větší porce… mno a polívkou pro mouchy to konče. Aspoň prozatím…

Při koupi domu jsme po předešlém majiteli získali keramický džbán, pohárky a další předměty, které běžně překáží a většina z nás by zvolila vyhození. Kromě vysoké míry odkládání věcí, máme s dcerkou společné i sběratelské vlohy, jestli mi rozumíte 🙂
U nás šlo to nádobí do myčky a uklidit do dílen na několik let až bude plánované dítko ve vhodném věku. U takto získaných věcí nevadí rozbití, poškození … vezmete a zrecyklujete rozbitý džbán jako květináč nebo mini zahrádku a nebo prostě vyhodíte.
Jediná újma je na straně dítěte a jen ta, že je to rozbité a tak o možnost hrátek méně. Netřeba výčitek, nesmyslných tlaků … byly to předměty k vyhození a dítě je jen využilo o krapet déle.

Džbánku se nejdříve rozšířilo využití o běžné možnosti. Poté bylo využití ještě v normálu a pak to jednou přišlo …

Tati, já jsem dobrá kuchařka, moje polívka chutná mouchám…

V džbánku byla opravdu polívka a muší zájem byl zjevný. Že se obsah džbánku mouchám líbil už nějakou dobu, potvrzovaly masy červíkovitých larev.
Pokud vám proběhla hlavou myšlenka s popisem .. Prasárna… děláte na sebe jen dojem a zapomínáte jaké to bylo báječné. Vyčištění by byla chyba, což se potvrdilo hned následující den.

Druhý den poté se sešla dívčí parta. Seděl jsem u notebooku a pracoval. Tedy pozoroval, naslouchal, ale tvářím se u toho tak, aby mi uvěřily, že tam vlastně nejsem a můžou si dělat co chtějí.

Hned u vrat po výměně prvotních pozdravů a objetí slyším: „Já mám červy a svoje mouchy“. Odpověď je hromadné FŮŮŮŮJ!!!! Uchechtnu se a říkám si, tak a nastane úklid a ještě dostane od holek srovnání jaká je to prasárna…ale ještě jsem ani nedomyslel a už byla celá úvaha naprosto marná… stejně tak sborově, po citoslovci odporu, se ozvalo nadšené UKÁÁÁÁŽ!!! …Sakra…

Takže skupina malých holčiček odložila panenky a poníky (my little pony) a jde zkoumat červy a mouchy v lehce zasmrádlé polívce.
Omlouvám se dotčeným rodičům, že neviděli zářivé oči svých dítek a neslyšeli nadšené pištění, když jejich ratolesti větvičkou červy prohrábly a bylo larvy zřetelně vidět. Bylo to Boží věřte mi!

Po několika dnech se už mouchy začaly džbánu vyhýbat a v okolí se plížil až mrtvolný pach. Bylo potřeba zásah, než se ze džbánku stane mimo prostorová evokace. Tak říkám: „Musíme džbán vyčistit, už je to strašnej smrad a je to už nebezpečné“.
Místo očekávané reakce jako ano, uděláme, vyčistíme… se na mě obrátily dvě hluboké studny v bezelstných dětských očích s otázkou: „Tati tohle je smrad“? Nešlo říct najednou nic jiného než Ano. V tu chvíli se oči přede mnou rozzářily ještě víc s uchopením nového pojmu.

Vymýt džbánek do opět využitelné podoby byla maličkost. Zisk těchto zážitkových vědomostí jinak by byl nemožný.
Navíc díky průběhu pokusu v dětském koutku nebyl nepořádek jinde 🙂