Hektičnost doby a přeskočené kroky vývoje

Dříve bylo všechno snazší, takové víc analogové. Průběhové. Dala se najít spojitost a čára průběhu spíše odpovídala časové ose.

Dnes je časová osa jen pojem s obsahem od narození (zrození) do zemření (zániku). Úhel pohledu jedince nebo konkrétní skupiny. Jinak už neznamená nic méně obsažného.
Lze vést i úvahu o celkovém sjednocení planetárního času. Vytvořit tepající časomodlu a k ní jednotně vzhlížet všemi časovači. Časová pásma a lokální časy pak brát jen jako ztěžující proměnné pro dostupnost obyvatel té zóny. Informace o jakékoliv zóně planety Země jsou dostupné bez ohledu na aktuální čas…

Dnes je časová osa více digitální. Více plná podprogramů (větvených událostí), že se čas ani nezdá být konstantní, spíše se jeví jako kauzální. Ve vývoji samostatně učících se algoritmů a cestě k U.I. je kauzalita proti času naprosto zřejmá.

Nemáme obecné počítačové řízení, velice výkonných počítačů pomálu a s omezenými přistupy. Vlastně ani nemáme přiliš rozšířené výkonné sestavy v domácnostech. Sice máme k dispozici stroje s dostatečným výkonem, ale právě jen s dostatečným výkonem. Větší výkon je drahý nebo (komerčně) centralizovaný.

O to zarážející je srovnání, kdy mnoho let pracuji v oblasti překladů s pomocí počítače (a strojových překladů) a vidím, že vývoj samostatně učících se algoritmů, pomocných při zpracování textu probíhá velice pomalu. Kauzálně prakticky vůbec, sem tam náznak a aby vše fungovalo, je potřeba obrovský výpočetní výkon.
A najednou je na „dosažitelném železe“ provozován samorozhodovací algoritmus schopný kauzální úvahy v čase…
Přišel princip AlphaGO a svět se změnil ze dne na den. Za den nám to došlo, svět se změnil v té minutě zveřejnění dostupnosti tohoto principu.

V naší hektické době si lze snadno nepovšimnout, že od analogového vývoje je k AlphaGO je to přímo skok. Nemáme dostatečnou „dobu železa“ mezi tímto vývojem.

Měli jsme jednoúčelové pokusy, tématické výzkumy, ale podstata AlphaGO změnila svět zcela