Rozverná třešeň

chvíli jsem přemýšlel, zda tento název příspěvku je správný, ale prý ano. Rozvernost je slovo zde vystihující srovnatelný stav člověka se stromem, který při svém věkovitém vědomí potká stovky šumů a podlehne kouzlu štěbetání…

Když jsem se včera probudil doslova zadelí napřed, divil jsem se proč. Měl jsem hlavu jak pátrací balón a přesto až prázdnou. Marně jsem vzpomínal na nějakou kostru snu či příběh, který by mě takto vykolejil… ale měl jsem jen pocit jak z nádraží. Motající se hlasy, navzájem se překrývající a chvílemi v souzněné rezonanci. Takže nebylo poznat o čem se hovoří a ani jsem nezachytil detaily. Hukot přeplněného nádraží…

 

Mám rád symbolické sny a zrovna nádraží, na to já slyším. Tak jsem druhý den (dnes/včera) uléhal s upnutím se na představy spojené s poslední nocí… … jeje to ráno …

Už jsou tu špačci

Neřeknu co se dělo po usnutí, ale to co se mi dělo ráno, bylo jak když si spustíte několik kanálů zpravodajství a nejlépe v několikerém lingvistickém podání… i bez ranní kávy jsem vymluvil tak tisíc slov už v rámci Dobré ráno 🙂

Tentokrát jsem věděl proč 🙂 Kdysi při poznávání naší zahrady jsem si přál, abych věděl kdy je vhodný čas letního zástřihu třešně. Obecně platí, že po úrodě. Naše třešeň tvrdí, že nejvhodnější čas je po odletu špačků. Tedy když špačci sklidí zbytky třešní a ještě se v koruně chvíli schází a třešni vypráví své vychloubačské příběhy z dálav cestování. Tak poté, až se příběhy uklidní, je čas řezu.
Letos se naše třešeň podělila s prvním příletem sklízečů a byl to hukot.

 

Ráno jsem si šel třešeň nafotit a i kousek videa jsem natočil. To co se dělo v ranní koruně by nešlo popsat jinak než kouzelným tržištěm dávného orientu.
Štěbetání a křik vychloubačů, námluvy s tónem mnoha nářečí, rváči o lepší třešničku, půtky o samičky… a mezi těmito všemi zvuky se nesou jemné tóny písní, jež mají sílu porozumění pro mezidruhový kontakt…