O tomto čarovném hmyzu jsem již psal v příspěvku Sršeň obecná a kdo jste četl, možná vás zarazilo, že informace jsou krapet jiné než běžně slýcháte. Sršeň obecná je natolik si vědomá své hmyzí dominance, že lze o ní hovořit v tónu dobrých sousedských vztahů….
V jedné z úvah se zamýšlím nad možnostmi pozivní manipulace, také s možnostmi manipulace ku prospěchu s pomocí techniky, či investice do technologie, která denně vyrábí, a dnes je to zamyšlení o využití koňských exkrementů z každodenní příležitosti s výsledkem nečekaných hodnot.
Expresivním vyjádřením by šlo také říct… „Na začátku bylo hovno … vlastně ne, na začátku byla touha udělat radost, a naskytlo se hovno… a díky hovnům je to jedna velká zahrada osázená stromy ročně… “ … ale to někdo přijde s tím, že koňské zlato má úplně jiný název…
Pěstuji ze semínek medonosné Pavlovnie Plstnaté, tedy ne extrémně rychle rostoucí selekce, ale starou dobrou botanickou kulturu Paulownia Tomentosa, která také roste dosti rychle, o té však více až jindy. Každopadně jde o strom, který svou rychlostí růstu a velikostí listů, překonává většinu dřevin a ani rychle rostoucí Japonský topol (kříženec rodů Populus) nevyniká takovou vitalitou a chutí žít jako Paulownia.
Listy Paulownie jsou dužnaté a plné vody, jsou proto vyhledávané různými okusovači a přizpůsobovači prostředí z hmyzí říše. Zatímco okusovače najdete podle výkusu v listech, najít přizpůsobovače chvíli trvá. Jde o hmyzáky, kteří ovlivňují vývoj rostliny, a ta jim v reakci na podnět vytváří domečky v záhybech, zbytněních, a zkroucených listech.
Tito zástupci hmyzí říše zakusují konkrétní výživové žilkoví, aby se list ohl, až zkroutil, žádoucím směrem. Na první pohled však list nepoškodí. První vliv přizpůsobovače je vidět až rostilina zareaguje. Nebo je vidět takový škůdce dříve než jeho projev na rostlině…
Zatímco některé milimetrové hajzlíky je nutné hledat, nebo je očekávat podle projevu na rostlině, tuto housenku nešlo přehlédnout.
Taková příležitost ke zkoumání se jen tak nevynechává a kolem housenky se místo zámotku začal snovat plán….
Po základním vyšetření a seznamu úkonů operace jsme připravili pracoviště…
Galerie s detaily před otevřením těla:
Další záběry pokusu jsou nepublikovatelné 🙂
Dovětek: Později jsem zjistil, že podobný přehled o anatomii a svérázné pojetí co lze zkoumat, mají skvěle propracované všechna dítka a je vhodné jim vytvořit podmínky zkoumání.
Já prostě věřím nepravděpodobnému už z principu… 😉
Sedím si tak na svém dvorku ve středočeské obci a hle, pyšná pipka z dalekých krajů…
Čas od času se zadaří na zahrádce potkat přímo skvosty jako je Křižák pruhovaný.
Když jsem poprvé tohoto pavouka viděl, myslel jsem, že jde o nepovedenou mutaci vosy, co se chytla do pavoučí sítě.
Křižák pruhovaný je totiž velice podobně zbarvený a tvar zadečku tak evokuje i tento hmyz.
Jeho síť nebyla běžná, byla více v prostoru a ve více rovinách, více křivek a více pastí.
Jednu sezónu jsme dostali možnost mít dokonce naše Sršně.
Jejich královna si vybrala starou dutinu v ořešáku, která každoročně zarůstá trsem měkkých chorošů.
Mohli jsme si tak potvrdit, že jde o tvory vědomé si své dominance a člověka převážně ignorují až tolerují. Ve vstupu hnízda bylo vždy minimálně pět macatých kusů a v nejbližším okolí několik jednočlenných hlídek. Na nás sršně nereagovaly ani zblízka, pouze ve vstupu vykouklo více hlaviček.
Pozorováním se mi zdálo, že pracují ve třech jasněji rozeznatelných perimetrech a několika výškových hladinách. V nejbližším perimetru od hnízda probíhala častá výměna jedinců s hnízdem a jejich činnost hlídkování byla popsatelná slovy načuchávat okolí. V hladině kolem tří metrů a v koruně to bylo intenzivnější křižování, chvílemi budící pocit výhrůžky ptákům hnízdícím v dutinách ořešáku výš.
V perimetru naší zahrady lítaly sršně vždy samy a jen sem tam bylo možné vidět dvoučlenné hlídky, které v prostoru zahrady nabírají výšku a mizí daleko v obzoru.
Navzájem jsme si prostorem potřeb nekonkurovali ani na ovocných dřevinách. Třešeň je nezajímala, meruňky taky ne, na jabloni měly vrchní patro koruny a na hrušni špičky několika větví.
Stačilo jim to a víc se asi doživovaly v okolí.
Mít sršně značí nebýt obtěžován vosami, kterým sršně vyčistí všechna hnízda v okolí a za to vršky stromů jako výpalné stojí.
Když nasloucháte jazyku Bardů, je naplněna vaše mysl i Duše.
Stejně tak i příběhy dětí naplní mysl a zahřejí u srdce. Jednoznačně dělá chybu ten, kdo příběh zastavuje. Všichni ostatní máme malou šanci mít možnost.
Není to tak dávno co sedím s kamarádem a ten po chvíli ošívání povídá: Hele Jozef náš mladej říkal, že jste sázeli Trolly. První asociace byla na ten slabší kreslený příběh Trollové, hezčí na trolly z Ledového království, ale kamarád měl zjevně na mysli něco jiného a v blesku mi vypověděl o co jde. V tu ránu mi praskaly koutky a kdo by mě viděl musel by nabýt pocitu mé odklápěcí hlavy. Smál jsem se strašně a jestli ten Troll nevylezl tenkrát, tak teď už se určitě trolí ze země ven…
Miluji příběhy a asociace. Když má takový příběh energii, vyvolává další a další možnosti rozšíření a stáčení výpravné linie. Když mi jednou dcerka povídá… tati potřebujeme Trolla. Nenapadlo mě nejdříve „na co“, ale kde ho teda seženeme a že na co se doptám, podle obtížnosti Trolla sehnat…hm, sehnat Trolla není jednoduché v dnešní době, ale příběhy o nich vypráví. Jedním z těch potřebných je série o Zeměploše. A kdo jste četl, víte že získat Trolla není tak nesnadné. Potřebujete kámen, místo kam a vědět, že Trollové milují mosty, kradou slepice, slunce není jejich kamarád a tak je lepší stín a sloužit nebudou. Pokud ano, je to už spíše jak z pražské Legendy o golemovi, mohutná masa síly, ale chytrosti ani za mák. Takže žádné úkoly a využívání. Výsledek je vždy pohroma. Oproti tomu je známo Trollí zaujetí. Ahááá, tedy sázet s určitým cílem, jehož vysvětlení je jednoznačné. Hmm, uvažuji, co dát Trollovi do správy Maliniště za mostkem… Co kdyby do něj mohl Maliník hučet „jak do Trolla“, maximálně ztuhne… a je to… máme místo, máme účel a máme příběh … Dneska máme zasazeného Trolla. Přiznávám, že jsem ho neviděl, ani nevím zda se to stalo, ale Maliníku je dobře a Trolla znají i kamarádi…
Druhý zásadnější příběh byl vzkaz pro mě osobně…
Jdeme zahradou a dcera povídá…tati mám ti říct … Skřítek chce abys mu opravil domeček…Nepanikařím a hledám dětské stavby, kterým bych mohl pomoci…Nic…Ne tati támhle…Co mám vidět? No tady… podívej skřítek říká, že mu máš konečně opravit domeček. Sakra, říkám si, tak z toho logicky nevybruslím…Josef co víš o skřítcích, NIC, sakra, samí trpaslíci…HA! co skřet? Třeba nejsou jen ti jako v trilogii Pána prstenů… Vědoucně říkám…Jo takhle, ty myslíš tohohle jak žije mezi kořeny… ANO zní odpověď v zářících očích… Ptám se, proč vylézá ven, když mu má být dobře dole… No to máš spravit TY, musíš mu opravit domeček. Chápete? Já moc ne .. ale najednou mi to blesklo hlavou … ppproč pppak to dděláš pppotvůrko pppodivná … HA! podruhé … na co že to koukám? SAKRA…. Dcera mi ukazuje Lísku Tureckou a Dřín, které oba spálilo letní horko a mají na mále, pár posledních lístečků a slabá vláha…špatný kořenový bal a rozbitý domeček… zalil jsem stromy a od dcery slyšel děkuji ti tati za něj, už zase zalezl domu. Akorát mě tehdy napadlo, zda bych se neměl starat o zahradu pečlivěji aby mi nemusela posílat posly…
A jak to tak bývá, třetí příběh je ten … no posuďte sami…
Byla sobota, už byl večer, dělal jsem druhou fázi Nilu (pochozí skalka se závlahovým korytem) a vidím Sršni jak leze po záhonu… Říkám si, čím jsem hněvnul naše krále hmyzu, že jde na mě tak záludně. Koukám na něj a on mě nepozoruje. Situace mi v mysli připomněla starší situaci se čmeláky, které jsem přenášel na ruce z baráku. Zaostřím na něj, protože mám pocit chybného průběhu a vidím, že má ulomené křídlo. Běžel tam, kde ještě svítilo slunce, po hraně stínu, pečlivě přelézal zákoutí netkané textilie a zjevně před stínem utíkal. Jdu k němu a povídám… Kámo to je zlý, to křídlo nemáš. Jak ti můžu pomoci, co pro tebe můžu udělat….odpověď nečekaje… „Chci ještě vidět Slunce“ ve mě zazněl hlas, který by si tónem a důrazem zadal i s Danielem Landou … Říkám ok, nastup si a podávám mu zahradnickou lopatku… a on změnil směr a nastoupil… zvedám ho a nesu k ořešáku, kde mají ten rok Sršně hnízdo. On postoupil k mé ruce svírající rukojeť lopatky, tělem mi proběhla vlna instinktivního strachu, kterou jsem potlačil, a říkám mu… kámo i když tě nesu, já se tě bojím, nevím jestli si rozumíme a já mám strach z obodání…. otočil se a odstoupil dál od mé ruky… donesl jsem ho k ořešáku a lopatku ve výši hlavy přiložil ke kmeni. Slezl a pak jsem už jen viděl jak míjí vstup do hnízda a utíká nahoru do koruny, aby ještě stihnul západ Slunce.
Ještě že mi nepoděkoval, takto můžu tvrdit, že se mi to jenom zdálo…
V naší zahradě pobývá zřejmě několik rodin ježků, při posledním kosení jsem ve skrytu lučních travin našel čtyři hnízda.
Začalo to Františkem. Ten se zabydlel hned na první výzvě v zahradě, v předem připraveném roští. Menší hromada větví, která zároveň poskytuje ochranu ptákům před kočkami, pod vzrostlým bezem, v okolí zarostlá lučními travinami.
Cesty ježka ve vysoké trávě jsou tvořeny tunely, které tvoří přes sebe zalehlé traviny. Luční směsi travin umí udělat opravdu kompaktní přízemí zahrady a ježek se v něm přesouvá jak v zákopu. Všechen hmyz, který v tu chvíli potká, spase s hlasitým mlaskáním a křupnutí chininových krovek je velice zřetelné. Je zřejmé, že si velké brouky naprosto vychutnává.
Pak přišel podzim a v přístřešku u domu se rozléval opět pach kvalit, jako jsem popisoval v příspěvku Dobrá kuchařka.
Zase to byla síla… Sladký rozklad mrtvolných pozůstatků plnil moje plíce i mysl. S chutí a radostí jsem vzpomínal na trénink z občasných obsahů dětských plen. Vyzbrojen takto mocným štítem jsem vyrazil náčuchem vpřed a v místech, kde šlo o Smrad i zakopnout, mě čekalo nádherné překvapení v podobě mladé ježčí rodiny.
Tři statná mláďata a ježek, co nebyl František. Jeho hnízdo jsem byl zkontrolovat raději hned poté, neb jsem nezkoumal pohlaví a dodnes jsem se k tomu nedostal. Maximálně třídím ježky na s potřebou péče, například zablešení, a nádherné kusy, co pouštím do spodní části divoké zahrady hned. Franta fakt ne. Zůstal ve svém hnízdě až do jara.
Od té doby máme v zahradě ježčí kolonii a perfektní důvod pro nechání jejich koutu opravdu na divoko. Každoročně jen doplňuji klestí a větvoví, aby se tvořily nové úkryty a možnosti pro zajištění další populace. Udělám pro ně cokoli, hlavně ať už vynechají mojí dílnu 😉
V následujících článcích budu odkazovat na rytmus dřevin a pohledu na dřeviny jaké potřebují zásahy a s čím si poradí lépe bez pomoci.
V úvaze je potřebný pohled na čas, jeho úseky a jak málo je člověk proti věkovitým stromům. Dřeviny plodící pro člověka toho také musí během jedné sezóny stihnout srovnáním neuvěřitelně moc a tak se jejich rytmus na začátku sezóny extrémně zrychlí a jede ve vysokém taktu až do podzimu.
Každý strom má proto rád jiný typ příběhu odpovídající jeho rytmu.
Například naše třešeň má ráda příběhy s dlouhým dějem a chce být součástí příběhu. Nepotřebuje vykládat vtipné historky ani zážitky ze světa, na to má špačky v koruně. Od člověka potřebuje slyšet, jak bude vypadat její okolí, s kým bude sdílet prostor (jaké dřeviny poblíž). Je to spíše realista, příběhy musí být i věcné a musí se stávat realitou.
Tomu odpovídá i údržba. Předjarní prořez následků zimy k odlehčení. Prosvětlení koruny (vyčištění hlavy) až z ní odletí špačci a nechat třešni časový prostor na vstřebání jejich vyprávění.
Ořešák královský je velice zajímavý strom vědomý si své pomíjivosti a krátké etapy života. Je to filozof a platí na něj pouze příběhové úvahy ve stopách Mistra Konfucia. Jeho podzim končí tak, jak by člověk řekl mě je to jedno. Stejně tomu odpovídá i zdravotní stav kmene ořešáků. Často trpí houbovými chorobami, je mnohdy dutý a plný vody. I přestože je třeba zdravý, měkká dužinatá výplň je vyhledávaný prostor pro hmyz, ptáky a i slimáka jsem v koruně ořešáku potkal. Ten si užíval dutinu ve větvi na hranici vnitřní vody a vykusoval mycelium choroše sýrového. Až se dá říct, ořešák málo pečuje o své tělo. Jeho cíl je v nových malých stromech kolem něj. Spadané ořešákové listí má hnilobný průběh rozpadu, ale zpod hnilobné vrstvy vyleze každou sezónu mnoho mladých výhonků nových ořešáků. Jeho vztahu k tělu odpovídá i údržba. Kvůli křehkosti větví (očekávaným dutinám) se říkalo vždy ořešák se neprořezává, ořešák se láme při sklizni. Myšleno to asi bylo tak, že není potřeba být extra citlivý a sbírat ořechy jak meruňky. Suché i dlouhé větve se snadno lámou.
Naše jabloně se mnou nemluví. Vůči mě se chovají pansky, ale dcerky příběhy poslouchají pečlivě. Přes rané dětské roky je nestříhám zásadně a ani nijak extra nezačišťuji. Dětský rytmus odpovídá jejímu sezónnímu životu a spolu s dcerou, která na ní leze od první chvíle kdy se udržela větví, vypadají jak dva rošťáci v zahradě. Když se přidá i jedno další dítě, je to jako živá skupinka dětí. Odejde dcera a mě zase přehlíží. Moje příběhy poslouchá, kradmo, vím to, ale ještě jsem ji nepřesvědčil, aby se na mě podívala. Třeba konečně zabere tento příběh.
Maliník je jak vrabci na střeše, jako drbny na pavlači. Příběhů má tolik, že člověka ani nepotřebuje. Proto je nutné ho v životním prostoru cepovat. Je to jako ústupek jinému vypravěči za cenu změny příběhové linie. Jeho příběhy jsou hypnotické a když se do nich zaposloucháte, dostanete se do jejich zajetí. Zjistíte, že maliníku není nikdy dost. Buď pak se rozroste hodně on, nebo vy budete přesazovat a rozšiřovat nová teritoria.
Naše moruše je každá, podle druhu, jiná. Máme jich aktuálně v zemi šest a všechny mají jen jediný společný rys, že působí jako „princezna z dalekých krajů“. Zdvořile si vyslechne jakýkoliv váš příběh, ale nepotřebuje je. Nepotřebuje příběh, ale nesmí být sama. V kontrastu s obavami ze samoty působí zvláštně nutný prostor pro vlastní kořeny, který nerada sdílí. Ačkoliv jsou moruše mohutné vzrostlé stromy, jsou velice křehké bytosti a je možné je uhranout. Velice citlivě reagují na nešetrné zásahy v koruně i kořenech. V brzkém jaru při startu zelenění pupenů má reaktivní období, kdy je možné ji extra vyživit. Tento okamžik je potřeba stihnout už s ořezy a čištěním koruny tak, aby se princezna probudila do upraveného těla a šatu.
další jiné příběhy stromů příště 😉
